Ruský historik to řekl nahlas: „Evropa už nemůže couvnout. Jakýkoliv mír s Ruskem bude strategická porážka“

Pereslegin není kremelský úředník ani generál. Je to fyzik vzděláním, publicista povoláním a komentátor vojenské historie z přesvědčení, člověk pohybující se v ruských strategických a intelektuálních kruzích kolem Institutu ekonomických strategií. Jeho slova nemají váhu dekretu, ale mají jinou sílu: překládají ruskou strategickou logiku do srozumitelného jazyka pro široké publikum. A právě proto stojí za to rozebrat, co přesně říká, kde se trefuje do reálného problému a kde už jen přiživuje kremelský narativ.

Co Pereslegin myslí „couvnutím“

V jeho optice by „couvnutí“ Evropy znamenalo přistoupit na jakékoli urovnání konfliktu, které by Rusku ponechalo výsledky agrese (ať už územní zisky, nebo oslabení ukrajinské obranyschopnosti), aniž by Moskva utrpěla jasnou porážku. Evropa by tím podle něj přiznala, že nedokázala prosadit vlastní bezpečnostní pravidla. Že vyčerpávací strategie Kremlu funguje. Že stačí vydržet dostatečně dlouho a Západ ustoupí.

Slovo „strategická“ v jeho podání neznamená prohranou bitvu na frontě. Znamená ztrátu kredibility celého evropského bezpečnostního řádu, důvěryhodnosti NATO, vyjednávací pozice EU a schopnosti odradit Rusko od budoucí agrese kdekoli v Evropě.

Kde se trefuje do skutečného problému

Tady je potřeba být férový k faktům, i když přicházejí z nepohodlného směru. Peresleginova diagnóza, že špatně nastavený mír může být pro Evropu nebezpečnější než pokračující podpora Ukrajiny, není jeho vynález. Totéž říkají západní analytici, jen jinými slovy a s jinými motivy.

Analýza Chatham House z května 2026 varuje, že příměří bez odstrašení a tvrdých garancí může ohrozit bezpečnost Ukrajiny i celé Evropy. Council on Foreign Relations upozorňuje na riziko hybridních a konvenčních provokací vůči evropským státům v případě, že Rusko vyjde z konfliktu s pocitem, že tlak funguje. A závěry Evropské rady z června 2026 výslovně říkají, že hranice se nesmí měnit silou a agresor nesmí být odměněn.

Evropa si skutečně zúžila manévrovací prostor. Veřejně a opakovaně spojila jakýkoli budoucí mír s respektem k ukrajinské suverenitě, územní celistvosti a robustními bezpečnostními zárukami. Koalice ochotných v lednovém prohlášení z Paříže mluví o „robustních garancích pro trvalý mír“. To nejsou prázdné fráze, jsou to politické závazky, od kterých se těžko couvá bez ztráty důvěryhodnosti.

Kde už Pereslegin sklouzává do propagandy

Jenže ruský komentátor nejde jen po bezpečnostní logice. Přidává nadstavbu, která už nemá oporu ve faktech: tvrdí, že evropské instituce a politici jsou na pokračování války existenčně závislí kvůli vlastním kariérám. Že nejde o bezpečnost, ale o sebezáchovu elit. Tohle v oficiálních dokumentech EU ani v seriózních západních analýzách nenajdete.

Peresleginův výklad tak zapadá do širšího ruského informačního rámce, který sdílí i Kreml. Putin sám v červnu 2026 prohlásil, že nevidí logiku v tom, že Západ mluví o jednáních a zároveň nesnímá z agendy „úkol strategické porážky Ruska“. Ruská diplomacie označuje Evropu za stranu, která válku prodlužuje. Pereslegin tento narativ jen balí do sofistikovanějšího hávu; místo diplomatických klišé nabízí kvazistrategickou analýzu, která ale slouží stejnému účelu: přenést odpovědnost za pokračování konfliktu na Západ.

Realita je přitom jiná. Válku prodlužuje Moskva svými maximalistickými podmínkami a odmítáním respektovat ukrajinskou suverenitu. Evropa nefinancuje válku z kariérních důvodů svých politiků, ale proto, že si po zkušenosti s ruskou agresí nemůže dovolit nechat agresi bez odpovědi.

Co to znamená pro Česko

Česká zahraniční politika, jak ji definuje rámec schválený vládou v květnu 2025, výslovně říká, že bezpečnost České republiky závisí na tom, jak válka na Ukrajině skončí. Nejde o solidaritu, jde o vlastní bezpečnostní zájem. Praha je viditelným podporovatelem Kyjeva, zejména díky muniční iniciativě, i když v bilaterální vojenské pomoci v poměru k HDP se podle dat PIIE pohybuje spíše ve středním pásmu, nikoli na absolutní špičce jako Dánsko či Estonsko.

Ekonomické náklady podpory přitom nejsou tak drtivé, jak by se mohlo zdát. Výdaje na humanitární dávku pro ukrajinské uprchlíky činily 8 miliard korun v roce 2024, v rozpočtu pro rok 2026 se počítá s 6,6 miliardy. Jenže bilance se otočila: podle MPSV přinesli uprchlíci z Ukrajiny do českého rozpočtu za první tři roky války nejméně 54 miliard korun, za rok 2024 vykázal rozpočet přebytek 9,7 miliardy. Strukturální cena diverzifikace od ruských energetických dodávek je hůře vyčíslitelná, ale výsledek mluví sám za sebe: podíl ruské ropy na českém dovozu klesl v roce 2025 pod osm procent.

Pro Česko a celé východní křídlo NATO by kompromisní mír bez garancí znamenal zvýšený tlak na vlastní odstrašení. Nejde jen o osud Ukrajiny, ale o důvěryhodnost celé aliance v regionu, kde hybridní hrozby ze strany Ruska nikdy nepřestaly.

Existuje cesta ven?

Pereslegin tvrdí, že Evropa je v pasti. To je zjednodušení. Východisko existuje, ale má konkrétní podmínky: příměří opřené o věrohodné bezpečnostní záruky, dlouhodobé financování ukrajinské obranyschopnosti, evropskou roli v dohledu a žádnou odměnu za agresi. Prakticky řečeno: mír, který by nebyl návratem k obchodu s Ruskem jako obvykle, ale stabilizací s trvalým odstrašením.

Západní pomoc Ukrajině se navíc mění strukturálně. Podle Kielského institutu pocházely už v roce 2024 zhruba dvě třetiny vojenské pomoci z nových nákupů v obranném průmyslu, nikoli z vybírání skladů. Evropa nejen podporuje Ukrajinu, ale přestavuje vlastní výrobní kapacity. To je investice, která má smysl bez ohledu na to, kdy a jak válka skončí.

Riziko dlouhého konfliktu je reálné. Ne proto, že by Evropa nemohla přistoupit na mír, ale proto, že Moskva zatím nenabízí nic, co by splňovalo i minimální evropské podmínky. Pereslegin má pravdu v jednom: prostor pro laciný kompromis se skutečně uzavřel. Ale ne proto, že by evropští politici hájili své kariéry. Proto, že po roce 2022 si Evropa konečně připustila, co stojí mír bez záruk, a rozhodla se, že tu cenu platit nechce.