Ruský voják popsal, co jeho velitel dělal ukrajinské rodině: „Zatímco vojáci znásilňovali ženy, děti musely přihlížet“

Danylo Tulenkov strávil šest měsíců v jedné z nejbrutálnějších formací ruské armády. Po návratu napsal knihu, vedl válečný blog a pohyboval se v prokremelském vlasteneckém prostředí. Přesto na začátku léta 2026 zveřejnil text, ve kterém popisuje, jak mu v březnu 2024 v Moskvě spolubojovník ukázal videozáznam zachycující systematické mučení a sexuální násilí páchané na ukrajinské rodině. Podle jeho slov měl tuto kapitolu připravenou už pro svou knihu, ale tehdy se ji neodvážil publikovat. Nyní ji dal ven, a to, co líčí, je jedním z nejotřesnějších popisů, jaké z ruské strany fronty dosud unikly na veřejnost.

Co přesně Tulenkov popsal

Podle Tulenkovova textu velitel přezdívaný „Lex“ působil v Berďansku téměř celý září, pravděpodobně 2023, a jeho podřízení v tomto období vnikli do soukromého domu místní ukrajinské rodiny. Vojáci mučili manželský pár, nutili oba rodiče k ponižujícím sexuálním úkonům, zatímco jejich děti musely být přítomny. „Lex“ měl podle popisu sedět opodál a přihlížet.

Tulenkov není očitým svědkem na místě činu. Výslovně píše, že video mu v březnu 2024 ukázal třetí velitel roty přezdívaný „Lis“, a to už v Moskvě, tedy měsíce po samotném zločinu. Záznam údajně pořídili Lexovi podřízení přímo v Berďansku. Tulenkov rovněž reprodukuje výrok, který měl „Lex“ pronést po zadržení: že z dětí „vytlačoval Ukrajince“ a „dělal z nich ruské lidi“. Jde ovšem výhradně o Tulenkovovu reprodukci, nikoli o veřejně doložený výslechový protokol.

Proč systém zasáhl, a proč ne kvůli obětem

Nejpřekvapivější část Tulenkovova svědectví se netýká samotného násilí, ale toho, co následovalo. Podle jeho verze „Lex“ dnes vykonává doživotní trest, přičemž mu ruský soud přičetl organizaci zločinecké skupiny, znásilnění, vraždy, loupeže i obchod se zbraněmi. Jenže jako skutečný spouštěč zásahu FSB Tulenkov neuvádí utrpení civilistů v Berďansku.

Rozhodující impuls přišel podle něj až ve chvíli, kdy „Lex“ začal obchodovat se zbraněmi a jeho lidé zmučili bojovníka čečenské jednotky „Achmat“, kterému se podařilo uniknout. Teprve útok na příslušníka vlastních ozbrojených struktur překročil hranici, za kterou systém reagoval. O berďanskou rodinu podle Tulenkova „nikomu nešlo“. Pokud je tato verze pravdivá, šlo víc o obranu disciplíny a mocenských hranic uvnitř ruského vojenského aparátu než o spravedlnost pro ukrajinské oběti.

Veřejně dohledatelný rozsudek ani skutečné jméno „Lexe“ se v otevřených zdrojích zatím nepodařilo najít.

Není to ojedinělý případ

Tulenkovovo svědectví nepůsobí jako osamělá anomálie. Zprávy OHCHR opakovaně dokumentují, že ruské síly na okupovaných územích vystavovaly civilisty mučení a sexuálnímu násilí „rozšířeným a systematickým“ způsobem. Zvláštní zpráva OSN o právech dětí na Ukrajině z března 2025 zaznamenává případy, kdy byly děti sexuálnímu násilí přímo vystaveny nebo mu byly přítomny.

Jednotky Storm Z, z nichž Tulenkov vzešel, byly formovány převážně z odsouzených trestanců a nasazovány v mimořádně ztrátových útočných rolích. Podle analýz ISW šlo o prostředí, kde se alkoholismus, rabování a dezerce staly normou. Další zdokumentované případy ukazují násilí příslušníků Storm Z na civilistech i na vlastních podřízených, od zastřelení dvou obyvatel Lysyčansku po popravy vlastních vojáků veliteli v Záporožské oblasti.

Věrohodnost svědka a cesta ke spravedlnosti

Tulenkovovo svědectví je současně cenné i problematické. Na jedné straně mluví člověk zevnitř jednotek Storm Z, který zná personální vazby a ve svém vlastním táboře zveřejnil extrémně kompromitující materiál. Na straně druhé není v berďanském případě očitým svědkem, reprodukuje video ukázané třetí osobou. Jeho veřejná minulost je proválečná a nenávistná, takže bez dalšího ověření nelze jeho verzi brát jako uzavřený důkaz.

Pro případné soudní využití by bylo potřeba získat originál videa, metadata, identifikovat oběti a zajistit řetězec důkazů. Infrastruktura pro to existuje: společný vyšetřovací tým pod Eurojustem za účasti Mezinárodního trestního soudu koordinuje sběr důkazů o válečných zločinech na Ukrajině. Česká republika se do tohoto úsilí aktivně zapojuje vysláním státní zástupkyně a policejních expertů i finanční podporou ICC.

Proč ruská veřejnost neví

Příběhy jako tento se k běžným Rusům dostávají jen v deformované podobě. Po zahájení invaze Roskomnadzor nařídil médiím používat výhradně státem schválené zdroje, zablokoval nezávislá média a kriminalizoval šíření „nepravdivých informací“ o armádě. Tulenkovův telegramový příspěvek tak koluje v úzkém okruhu válečných blogerů a exilových médií, zatímco většina ruské společnosti žije v informačním prostředí, kde se o berďanské rodině nikdy nedozví.

Tulenkovův text končí konstatováním, že „to všechno se stalo“. Někde v Berďansku žije rodina, jejíž děti viděly něco, co by neměl vidět nikdo. A ruský stát zasáhl až ve chvíli, kdy šlo o jeho vlastní lidi.