„Malá vesnice zničila ruské armádě reputaci.“ Už 5krát během 1 500 dní ohlásila, že ji dobyla, ale nikdy v ní nebyla

Vesnice leží vzdušnou čarou ani ne dva kilometry jihovýchodně od Orichivu, jednoho z klíčových obranných uzlů na jižní ose směrem k Záporoží. Od února 2022 ji Ukrajinci drží nepřetržitě, a Rusko ji opakovaně, podle ukrajinských souhrnů nejméně pětkrát, prohlásilo za „osvobozenou“. Jenže pokaždé, když triumfální hlášení opadlo, mapy otevřených zdrojů ukazovaly totéž: obec zůstává pod ukrajinskou kontrolou. Reputační škoda pro ruskou armádu nevzniká z jedné přehnané zprávy. Vzniká z opakování téhož vítězství, po kterém se na mapě nic nezmění.

Propaganda, která si protiřečí sama sobě

Vnitřní rozpor ruské mediální linky je až komicky čitelný. Ještě 12. prosince 2024 Pervyj kanal informoval o nucené evakuaci civilistů z Malé Tokmačky jako z obce „v části Záporožské oblasti pod kontrolou Kyjeva“. O jedenáct měsíců později, 16. listopadu 2025, tentýž kanál přinesl zprávu o jejím „osvobození“ ruskými silami. Den nato ministr obrany Bělousov gratuloval 42. motostřelecké divizi k úspěchu.

Jenže už v lednu 2023 ISW zaznamenal, že tvrzení Vladimira Rogova o ruské kontrole nad Malou Tokmačkou bylo vzápětí podkopáno dalšími zprávami. Vzorec je stále stejný: dílčí průnik malé útočné skupiny na okraj obce se v propagandistickém řetězci (od velitele přes státní agenturu po televizní zpravodajství) nafoukne na „plné osvobození“. Uvnitř ruského státního mediálního ekosystému chybí nezávislá korekce. Nikdo nekontroluje, jestli včerejší vítězství odpovídá dnešní realitě na zemi.

Proč je jedna vesnice tak těžko dobyvatelná

Malá Tokmačka není pevnost v klasickém smyslu. Je to zničená obec, kde nestojí jediný nepoškozený dům. Její síla je v poloze a ve způsobu, jakým ji ukrajinská 118. brigáda brání.

Rusové musí k vesnici přes otevřený terén nasycený FPV drony a minovými poli. Útočí v malých skupinách po dvou až třech lidech, protože větší formace jsou likvidovány ještě na přístupech. Podle tvrzení 118. brigády je 90 až 95 procent ruských útočníků zničeno dřív, než se dostanou k prvním budovám. Brigáda uvádí lokální poměr ztrát přibližně 1:10 v neprospěch Ruska, číslo výrazně vyšší než celofrontový odhad zhruba 5:1, který v květnu 2026 veřejně zmínil americký ministr zahraničí Marco Rubio. Obě čísla je třeba brát s rezervou: jedno pochází od obránců, druhé z politického kontextu.

Klíčové opěrné body tvoří areál bývalé věznice a cihlářna. Ruské naváděné bomby KAB cihlářnu téměř srovnaly se zemí, kolonie je těžce poškozená. Přesto obránci drží pozice. V květnu 2026 se z okraje obce podařilo vyvést 22letého vojáka s volacím znakem „Monster“, který na pozici vydržel 137 dní.

Jižní brána k Orichivu

Strategický význam Malé Tokmačky přesahuje její rozlohu. Kdo ji drží, kontroluje jižní přístup k Orichivu. A kdo drží Orichiv, stojí v cestě ruskému postupu směrem k Záporoží, krajskému městu s půl milionem obyvatel.

ISW dlouhodobě popisuje jižní osu jako prostor, kde ruské velení usiluje o přiblížení se k Záporoží. Podle 118. brigády by ruské síly po případném vstupu do obce a dotažení dronových prostředků mohly mnohem intenzivněji ostřelovat Orichiv. Dobytí Malé Tokmačky by neznamenalo kolaps fronty, ale otevřelo by lepší výchozí pozici pro další tlak.

Pro Česko je tato dynamika relevantní nepřímo, ale reálně. Ministerstvo zahraničních věcí ČR výslovně označuje podporu Ukrajiny za součást vlastní bezpečnosti a Bezpečnostní rada státu se zabývá mimo jiné muniční iniciativou i poučeními z dronové války, tedy přesně tím typem boje, který se v Malé Tokmačce odehrává každý den.

Obléhání, které překonává historické rekordy

Ukrajinská pravda v červnu 2026 píše o „více než 1 500 dnech obrany“. Počítáno od 24. února 2022 připadl 1 500. den přibližně na 4. dubna 2026; v červnu jde už o zhruba 1 560 dní. Nutná poznámka: nejde o klasické uzavřené obléhání, ale o nepřetržité držení frontové obce pod trvalým tlakem.

I tak je srovnání s historickými obléháními pozoruhodné:

• Velké obléhání Gibraltaru (1779–1783), přibližně 1 322 dní
• Obléhání Kartága (149–146 př. n. l.), zhruba 1 095 dní
• Obléhání La Rochelle (1627–1628), asi 14 měsíců

Ukrajinská média už Malou Tokmačku přirovnávají k „druhé Čornobajivce“, dalšímu místu, které se stalo symbolem ruských opakovaných neúspěchů. 118. brigáda navíc převzala certifikát Knihy rekordů Ukrajiny za nepřetržité držení obranného prostoru.

Před válkou tu žilo téměř tři tisíce lidí. Dnes v troskách nezůstal jediný civilista, jen vojáci, drony a opakovaně vyhlašované ruské vítězství, které se pokaždé rozplyne dřív, než stihne zaschnout inkoust na mapě.