Rusové by rádi postoupili, ale nemají na to. Ukrajinci je u Myrnohradu i Slavjansku drží na uzdě, a kdo vykročí, ten ihned umírá

Kramatorsko-slavjanská a myrnohradská osa patří k nejsledovanějším úsekům války v Doněcké oblasti. Rusko sem stáhlo značné síly, munice má dost a propagandistické kanály hlásí „otevřenou cestu ke Slavjansku“. Jenže realita na zemi vypadá jinak. Ukrajinské brigády vybudovaly systém, který důstojníci popisují prostě: kdo se pohne, toho do pár minut najde dron. Výsledkem nejsou ruské průlomy, ale draze vykoupené metry bez operačního zlomu, a rostoucí hromady zničené techniky.

Smrtící zóna: proč postup stojí životy, ne kilometry

Ukrajinské ministerstvo obrany v dubnu 2026 oficiálně představilo doktrínu nazvanou „Linija droniv“. Její princip je brutálně jednoduchý: nepřetržitý dronový dohled, okamžitý přenos souřadnic a palba do hloubky deseti až patnácti kilometrů. Protivník se v této zóně nemůže přesouvat, aniž by riskoval zásah. Nejde přitom o jednu zbraň, ale o souběh: FPV drony, průzkumné stroje, korekce dělostřelectva, minování tras a takzvané operace typu „vyhledej a znič“, při nichž ukrajinské jednotky aktivně vyhledávají a ničí shromaždiště i logistické prvky.

U Slavjansku to v praxi vypadá tak, že 30. samostatná mechanizovaná brigáda v únoru 2026 popsala, jak ruští útočníci přešli k mikroskupinám po jednom až dvou lidech. Důstojník brigády řekl, že velitel na ruské straně „sesbírá postradatelné, dá jim vlajky a pošle je vpřed“. Devadesát procent těchto útočných skupin podle něj nedorazí. Kdo proběhne kvůli natočení propagandistického videa s vlajkou, přestane se pohybovat za dvě tři minuty. FPV dron ho najde dřív, než stihne zaslat záběr.

Myrnohrad: jiné prostředí, stejný výsledek

Situace u Myrnohradu se od Slavjansku liší prostředím, ale ne logikou. Zatímco u Slavjansku se bojuje o přístupy přes mezilehlé vesnice a výšiny, u Myrnohradu šlo už od ledna 2026 i o boje na bezprostředních okrajích města. Sedmý sbor Desantně-úderných vojsk ve svém situačním hlášení uváděl tlak na severní část města a snahu přerušit logistiku na linii východní okraj Myrnohradu, Krasnyj Lyman a Rodynske.

Rusové tu spoléhají na infiltrace, skrývání a sabotážní průniky. 79. brigáda ale tyto skupiny systematicky vyhledává a ničí; v jednom zdokumentovaném případě zlikvidovala ruské vojáky ukryté na farmě poblíž města v rámci cílené úderné akce. Kolem Myrnohradu operuje podle ukrajinských zdrojů více než deset ruských jednotek, přesto výsledek zůstává stejný: infiltrace ano, průlom ne.

Propaganda versus mapy: je cesta ke Slavjansku opravdu otevřená?

Ruské informační kanály v létě 2026 hlásily dobytí vesnice Orchivka a tvrdily, že cesta ke Slavjansku je volná. Nezávislé zdroje mluví jinak. Analytická platforma DeepState prostřednictvím TSN v červenci 2026 uváděla, že linie Mykolajivka, Orichuvatka a Nykonorivka zůstává posledním důležitým obranným předělem před možným začátkem bojů přímo o město. Rádio Svoboda navíc upozornilo, že Institut pro studium války (ISW) označil některá ruská vlajková videa za pravděpodobně upravená umělou inteligencí.

Mluvčí 11. armádního sboru Dmytro Zaporožec to v květnu 2026 pro server Frontliner shrnul bez diplomatických obkliček: Rusové u Slavjansku soustředili značné síly a netrpí nedostatkem munice, ale ukrajinská obrana je přesto ničí. Deset tisíc FPV dronů za měsíc na kramatorsko-slavjanské frontě není číslo, které by šlo ignorovat. „Nemají na to“ tedy neznamená, že ruská armáda kolabuje jako celek. Znamená to, že lokálně nedokáže proměnit masu vojáků a munice v rychlý průlom, a každý pokus o něj platí nepřiměřeně vysokou cenou.

Fronta začíná už na silnici

Reportáže z terénu ukazují, že válka u Slavjansku dávno nezačíná až v zákopech. Hlavní zásobovací silnice M03 z Charkovské oblasti byla podle analýzy polského Centra pro východní studia (OSW) ještě v únoru 2026 pod ukrajinskou kontrolou, ale už tehdy ležela v „zóně smrti“ dronů a dělostřelectva. Některé úseky silnic dostávají protidronové sítě a fungují skoro jako tunely. Ukrajinští vojáci po cestách nepřecházejí, přebíhají a okamžitě se kryjí.

Doněcká oblastní správa v červnu 2026 rozšířila povinnou evakuaci rodin s dětmi i na části Slavjansku. K 10. červnu zůstávalo v evakuační zóně 333 dětí a od začátku měsíce opustilo slavjanskou komunitu zhruba tisíc lidí. Situaci nelze popisovat jako stabilizovanou; úřední linie zní jasně: odjet, dokud to jde.

Co drží obranu pohromadě, a co ji může rozložit

Generální štáb podle Rádia Svoboda v červenci 2026 uvedl, že právě na slavjanském směru zaznamenal nejvíc ruských pokusů o postup; čtyřiadvacet z nich bylo zastaveno. Obrana funguje, ale má své limity. Bez kontinuálních dodávek munice, prostředků elektronického boje a protidronové ochrany se smrtící zóna rychle naředí a aktivní ničení pohybu přejde v pasivní ustupování.

Česká muniční iniciativa, na níž se podílejí i Nizozemsko a Dánsko, má k roku 2026 rozpočet přes 42 miliard korun a cíl dodat do konce roku půl milionu kusů dělostřelecké munice. Premiér Fiala mluvil o desítkách tisíc kusů velkorážové munice měsíčně „přímo na frontu“. Veřejně nelze ověřit, kolik z toho míří právě do sektoru Slavjansk nebo Myrnohrad, ale doněcké obranné úseky z takové munice s vysokou pravděpodobností profitují. Diplomacie přitom ruskou ofenzivní logiku nezastavila; jednání v Abú Dhabí v lednu i v Ženevě v únoru 2026 probíhala souběžně s útoky na frontě a k průlomu nevedla ani jedna strana.

Slavjansk a Myrnohrad zůstávají posledními velkými urbanizovanými uzly Donbasu pod ukrajinskou kontrolou. Rusko je chce, ale platí za každý metr cenou, kterou si nemůže dovolit donekonečna. Ukrajina je drží, ale ví, že bez munice a dronů se smrtící zóna změní v prázdný prostor. Válka o tyto města je válkou o čas, a o to, kdo ho využije lépe.