„Rusové jsou jako hejno kobylek. Šplhají přes vlastní mrtvé a nevědí proč,“ popisuje voják z fronty jejich taktiku 21. století

Tři až pět mužů vyrazí k ukrajinské pozici. Část padne cestou. Přeživší se na dalším bodě spojí s jinou rozstřílenou skupinkou a zkusí to znovu. Cílem není průlom v kilometrech, ale jediná pozice o pár metrech čtverečních. A pak další. A další. Said Ismagilov, který po únoru 2022 odložil funkci muftího náboženské správy muslimů Ukrajiny „Umma“ a vstoupil do teritoriální obrany jako řidič-střelec a paramedik, tohle pozoruje z první linie u Vovčansku. Ve facebookovém příspěvku z 19. května 2025, který obratem převzala ukrajinská média, přirovnal ruské vojáky k hejnu kobylek, organismu, v němž jednotlivec přestává existovat a smrt několika kusů nic neznamená, pokud roj postupuje vpřed.

Jak vypadá útok, který nemá logiku, ale má systém

Ismagilov nepopisuje chaotickou masu. Popisuje něco horšího: promyšlenou spotřební logiku. Ruské velení rozdělí pěchotu do mikroskupin, přidělí jim body postupu v mobilní aplikaci a vyšle je jednu za druhou na stejnou trasu. Kdo padne, zůstane ležet. Kdo přežije, sloučí se s přeživšími z jiné skupiny a pokračuje k dalšímu bodu. Podle výpovědi Ruslany Bohdanové z ukrajinské 57. brigády, kterou v lednu 2026 zachytil ArmyInform, někteří útočníci dostávají zákaz návratu. Buď postoupí, nebo zemřou. Třetí možnost neexistuje.

Nejde přitom o návrat k sovětské „žukovovské“ taktice v původním smyslu. Maršál Žukov soustředil husté pěší, dělostřelecké a tankové uskupení na úzký úsek, prorazil několik obranných pásem a tankové armády pak pronikaly desítky až stovky kilometrů do hloubky. Dnešní model je jeho dronová verze: méně mužů v jedné vlně, ale stejná spotřební logika. Od léta 2025 podle ukrajinských zdrojů u Vovčansku prakticky zmizely mechanizované útoky, drony je ničí příliš snadno. Zbyla čistě pěší infiltrace pod krytím průzkumných a útočných dronů. Moderní technika zvyšuje přehled o ztrátách, ale nezvyšuje ohled na ně.

Kobylky nejsou jen u Vovčansku

Bylo by pohodlné odbýt Ismagilovovo svědectví jako lokální zvláštnost zničeného města na řece Vovča. Jenže stejný vzorec hlásí ukrajinské jednotky z celé frontové linie. Viktor Trehubov v lednu 2026 popsal „konstantní hromadění malých skupin“ na širší charkovsko-sumské linii. Na směru Slovjansk operují ultra-malé skupiny. U Lymanu piloti 63. mechanizované brigády mluví o „nekončících vlnách masa“. U Pokrovsku velitelé popisují monotónní taktiku tlaku masou a nepřetržitých útoků.

Princip je všude stejný:

• Malá skupina 3–5 mužů vyrazí k pozici.
• Ztráty cestou se berou jako kalkulovaný vstup.
• Přeživší se přeskupí a útočí znovu.
• Cílem je rozšiřování šedé zóny a opotřebování obránce, ne operační průlom.

Výsledky? Metry ano. Rozhodující průlom ne. U Vovčansku k lednu 2026 ukrajinské síly stále držely jižní a východní okraj města. V květnu 2026 Národní garda hlásila zlepšení vlastní taktické pozice a konstatovala, že Rusové na tomto směru delší dobu nedosahovali zásadního úspěchu. Ukrajinci se brání FPV drony, ešalonovou obranou, blokovacími liniemi a lokálními protiakcemi; v dubnu 2026 převzali zpět kontrolu nad několika ulicemi.

Válka za hypotéku

Nejsilnější pasáž Ismagilovova textu se netýká taktiky, ale motivace. Když se ptal ruských zajatců, proč přišli, neslyšel o vlasti, o hodnotách, o ideologii. Slyšel o kreditech. O dluzích. O hypotékách. O dětech, které potřebují jíst.

„Přišel jsi zabíjet naše děti, abys uživil svoje?“ zeptal se jednoho z nich. Zajatec sklopil oči a mlčel.

Ismagilov z těchto rozhovorů vyvozuje, že zabíjení civilistů a rabování tito muži nevnímají jako nepřípustné, vnímají je jako dovolené mocí. A vnější data jeho tezi podpírají. Moskva od července 2024 nabízí jednorázovou platbu 1,9 milionu rublů (zhruba 430 tisíc korun) za podpis kontraktu. V lednu 2026 několik regionů bonusy znovu zvedlo, až na 2,1 až 2,5 milionu rublů. Když stát staví celý náborový systém na penězích, nízkoúrovňová motivace se přirozeně ekonomizuje. Peníze nejsou vedlejší motiv. Jsou zabudované do systému jako palivo.

Ismagilov si přitom pomáhá teologickou analogií: hadísem o zlaté hoře na Eufratu, kvůli níž z mnoha bojujících téměř všichni zahynou, ale každý věří, že právě on získá kořist. Chamtivost plus naděje „zrovna já přežiju a zbohatnu“, to je podle něj motor, který žene kobylky vpřed.

Člověk, který odmítá počítat mrtvé jako matematiku

Ismagilov v dřívějším rozhovoru pro Ukrajinskou pravdu přiznal, že ho válka naučila chladnokrevnosti při ošetřování raněných. Profesně se adaptoval. Mentálně si ale racionalizaci nepřijal, jeho filosofické a teologické vzdělání ho nutí hledat smysl i tam, kde žádný nevidí. A právě proto je jeho svědectví tak znepokojivé. Nepíše jako analytik, který počítá ztráty na mapě. Píše jako člověk, který ty ztráty sbírá z terénu a zároveň chápe, že na druhé straně leží muži, kteří přišli zemřít za splátku hypotéky.

Kobylčí roj mezitím u Vovčansku pokračuje. Další skupinka tří mužů právě vyráží k dalšímu bodu na mapě v telefonu. Dva z nich se k dalšímu bodu nedostanou.