Rusové jsou v koncích, drtivě prohrávají. Obří ztráty na frontě donutí Putina k nucené mobilizaci stovek tisíc záložníků

Na jihu Ukrajiny probíhá operace, o které se v českých médiích mluví málo, ale která ukazuje, jak křehká je ruská pozice na klíčových úsecích fronty. V oleksandrivském směru ukrajinské síly od konce ledna systematicky vytlačují ruské jednotky, osvobozují jednu obec za druhou a způsobují protivníkovi ztráty, které Kreml nedokáže jednoduše nahradit. Generální tajemník NATO Mark Rutte na summitu v Ankaře v červenci otevřeně popsal situaci na frontě jako „víceméně pat“, jenže pat, za který Moskva platí lidskými životy v průmyslovém měřítku. A právě tato cena tlačí Vladimira Putina k rozhodnutí, které se dosud snažil za každou cenu odložit.

Oleksandrivský směr: lokální katastrofa ruské armády

Generální štáb ukrajinských ozbrojených sil k 2. březnu hlásil devět osvobozených obcí a 6 537 ruských ztrát od 29. ledna, z toho 4 355 bezpovratných, tedy mrtvých a nezvěstných. Ukrajinské ministerstvo zahraničí na svém profilu na LinkedIn následně uvádělo 480 čtverečních kilometrů osvobozeného území a 12 obcí. Ukrajinská strana v srpnu mluvila o 626 čtverečních kilometrech a 26 osadách.

Čísla sama o sobě vypovídají o intenzitě bojů. Zásadní ale bylo něco jiného, technologický úder, který ruské jednotky připravil o koordinaci. Už v prvním týdnu operace se Ukrajincům podařilo omezit ruský přístup ke Starlinku. Neautorizované terminály, které si ruští velitelé opatřili na černém trhu, přestaly fungovat.

Důsledky popsal mluvčí ukrajinských sil Vološyn v březnu pro Ukrinform: bez stabilního satelitního spojení ruským jednotkám „vůbec chyběla normální součinnost“, dronové osádky nesly zbytečné ztráty a velitelé ztráceli přehled o situaci v reálném čase. Ukrajinská Pravda už 5. února informovala o hromadných výpadcích komunikace napříč ruskými útvary. Starlink nebyl kuriozita, byl násobičem efektivity celé ukrajinské operace.

Třicet tisíc měsíčně: cena, kterou Kreml nedokáže zaplatit dobrovolně

Oleksandrivský směr je jen výsek. Celkový obraz je ještě drsnější. Mark Rutte v červnu po setkání se Zelenským uvedl, že Rusko ztrácí kolem 30 000 vojáků měsíčně. O měsíc později na summitu NATO v Ankaře číslo upřesnil na 30 až 35 tisíc. Ukrajinské ministerstvo obrany k červnu odhadovalo celkové ruské ztráty od začátku invaze na více než 1,37 milionu osob.

Dosavadní ruský model doplňování armády stojí na kontraktním náboru, regionálních bonusech a ekonomickém tlaku na chudší vrstvy obyvatelstva. Kreml válku de facto outsourcuje na sociálně slabší regiony, nabízí platy, které v Moskvě nikoho neoslní, ale v Burjatsku nebo Dagestánu představují několikanásobek průměrného příjmu. Jenže i tento zdroj má dno. Čím déle válka trvá, tím víc se vyčerpávají ochotní i „koupitelní“ lidé.

Rutte na summitu NATO použil srovnání, které stojí za pozornost: Rusko za jediný měsíc ztrácí víc lidí, než Sovětský svaz ztratil za celou desetiletou válku v Afghánistánu. To není rétorika. To je aritmetika opotřebovací války.

Putin si připravuje půdu: dekret jako předstupeň mobilizace

Vladimir Putin 27. července podepsal dekret, kterým zvýšil tabulkovou velikost ruských ozbrojených sil na 2 426 130 osob, z toho 1 535 000 vojáků. Samotné číslo na papíře ještě neznamená, že Rusko tolik vojáků skutečně má. Znamená ale, že Kreml si institucionálně vytváří prostor pro masivní rozšíření armády.

Podle Zelenského a ukrajinských zpravodajských odhadů Kreml plánuje po zářijových volbách do Státní dumy povolat 300 až 500 tisíc záložníků. Proč až po volbách? Protože mobilizace je politicky toxická. V roce 2022 vyvolala částečná mobilizace 300 000 rezervistů paniku, fronty na hranicích a vlnu emigrace. Opakovat totéž před volbami by bylo sebevražedné i pro režim, který volby kontroluje.

Nucená mobilizace se od dosavadního náboru liší zásadně: nejde o lákání penězi, ale o přímé povolávání státem. Je to přiznání, že válku nelze vést „dobrovolně“. A právě proto je to pro Kreml tak nepříjemný krok, bourá iluzi, že konflikt probíhá někde daleko a běžného Rusa se netýká.

Fronta není jednosměrná, ale cena je nesouměrná

Bylo by nepoctivé tvrdit, že Rusko prohrává všude. Velitel ukrajinských výsadkově-úderných vojsk Oleh Apostol otevřeně přiznává, že u Pokrovska má protivník místy převahu a prosakuje do města. Úplné znovuzískání Pokrovska by podle něj vyžadovalo „obrovské zdroje“, které Ukrajina momentálně nemůže nasadit tak rychle, jak by chtěla.

Jenže i tam, kde Rusko postupuje, platí za každý metr extrémní cenu. A v oleksandrivském směru se ukazuje, co se stane, když Ukrajina dokáže narušit logistiku, komunikaci a týlové vazby protivníka: číselná převaha se znehodnotí. Ruská armáda má být druhou nejsilnější na světě, a přesto ji na Ukrajině zadržuje menší protivník, který rozdíly stírá inovacemi, západní technikou a operační chytrostí.

Co to znamená pro Česko a NATO

Česká vláda po summitu NATO potvrdila navýšení obranných výdajů o 36 miliard korun, čímž příští rok dosáhne dvou procent HDP. Není to náhoda. Aliance počítá s tím, že válka na Ukrajině bude trvat dlouho, a případná ruská mobilizace stovek tisíc záložníků tento horizont ještě prodlouží.

Více lidí na frontě automaticky neznamená ruský průlom. Nově povolaní musí projít výcvikem, dostat výzbroj a začlenit se do jednotek, které už jsou vyčerpané. Znamená to ale téměř jistě delší a krvavější válku, vyšší tlak na spojenecké zásoby a rozpočty a trvalou bezpečnostní zátěž pro východní křídlo NATO.

Pokud Putin po zářijových volbách skutečně sáhne k nucené mobilizaci, nebude to projev síly. Bude to přiznání, že opotřebovací válku nelze vést donekonečna s dobrovolníky a vězni, a že Kreml potřebuje víc lidí, než kolik jich je ochoten jít umírat za peníze.