Rusové se cítili neporazitelně. Ukrajinci pak zasypali rafinerie desítkami útoků za měsíc a „sklaplo“ jim. Byznys se hroutí

Ještě na přelomu roku to vypadalo, že ruský ropný sektor je nezničitelný. Terminály na Baltu a u Černého moře se po dřívějších zásazích znovu rozjely, námořní export surové ropy se držel nad úrovní roku 2025, v průměru 3,46 milionu barelů denně, a Moskva demonstrovala, že umí přesměrovat toky a maskovat škody. Pak přišel květen a s ním ukrajinská kampaň v intenzitě, kterou ruská protivzdušná obrana nedokázala vstřebat. Podle bilance agentury Bloomberg, kterou převzal The Moscow Times, zasáhly ukrajinské drony a střely rafinerie, exportní terminály i potrubní infrastrukturu nejméně jednatřicetkrát za třicet jedna dní. A výsledky se dostavily rychle.

Šest měsíců poklesu, květen jako zlomový bod

Ruská těžba ropy v květnu klesla na 9,009 milionu barelů denně. Oproti listopadovému vrcholu 9,38 milionu je to propad o zhruba 371 tisíc barelů denně, tedy objem srovnatelný s celou denní produkcí středně velkého ropného státu. Nejde přitom o jednorázový výkyv. Podle dat OPEC jde o šestý pokles v řadě od listopadu 2025, tedy o trend, který se s každým dalším měsícem prohlubuje.

Ještě výmluvnější je situace v rafineriích. Objem zpracování ropy v květnu spadl na nejnižší úroveň od roku 2009, tedy od globální finanční krize. A začátkem června šlo podle analytické firmy Energy Aspects zpracování ještě níž, na nejslabší hodnoty za dvě dekády. Moskva reagovala rozšířením restrikcí na vývoz paliv, což je opatření, které samo o sobě signalizuje, že domácí trh začíná pociťovat nedostatek.

Paradox: víc exportu suroviny, ale méně peněz

Tady je klíčový detail, který snadno unikne. Námořní export surové ropy ve čtyřech týdnech do konce května vyskočil na 3,64 milionu barelů denně, což je válečné maximum. Na první pohled to vypadá, jako by Rusko škody kompenzovalo. Jenže vyšší vývoz suroviny není totéž co zdravý ropný byznys.

Jak upozorňuje Carnegie Endowment, po daňové reformě známé jako „daňový manévr“ je hlavní fiskální pákou těžební daň, nikoli exportní clo, které bylo zrušeno. Když rafinerie stojí, Rusko prodává levnější surovinu místo hodnotnějších zpracovaných produktů (benzinu, nafty, leteckého paliva). Marže se ztrácí. A když je navíc rubl silný a světová cena ropy nízká, trpí zároveň firmy i státní pokladna.

Čísla z ruského ministerstva financí mluví jasně:

• Ropné a plynové příjmy federálního rozpočtu v lednu až dubnu 2026 klesly meziročně o 38,3 %.
• Celkové příjmy za čtyři měsíce: 11,7 bilionu rublů. Výdaje: 17,6 bilionu rublů.
• Deficit po čtyřech měsících: 5,877 bilionu rublů, tedy výrazně nad celoročním plánem 3,786 bilionu.

Podle ministra financí Siluanova měly ropné a plynové příjmy tvořit 22 % rozpočtu v roce 2026. I relativně menší závislost než v minulosti je pro válečný stát bolestivá, když se příjmová strana propadne o více než třetinu.

Jak dlouho to Kreml vydrží

Likvidní aktiva ruského Fondu národního blahobytu činila k 1. dubnu 3,9 bilionu rublů. Při tempu deficitu z prvních čtyř měsíců by samotná rezerva nestačila ani na pokrytí schodku do konce roku. Moskva by musela víc sáhnout po dluhu, zvyšovat jiné daně nebo škrtat výdaje mimo vojenský sektor. Žádná z těchto variant není bezbolestná.

Ukrajinské vedení si toho je dobře vědomo. Prezident Zelenskyj údery označuje za „ukrajinské dálkové sankce“ a bezpečnostní služba SBU výslovně říká, že každý vyřazený uzel znamená méně peněz na střely, drony a granáty pro ruskou armádu. Strategie je jasná: ne jednorázový úder, ale opakovaný cyklus zásah, oprava, další zásah, další výpadek, který ruské kapacity postupně drtí.

Co to znamená pro Česko

Přímý dopad na české čerpací stanice je omezený. Česko se od dubna 2025 zásobuje výhradně neruskou ropou přes západní ropovod TAL/IKL a EU od ledna 2026 zpřísnila i zákaz dovozu ropných produktů vyrobených z ruské suroviny ve třetích zemích. Nepřímý vliv však existuje, a to přes světovou cenu ropy a evropské velkoobchodní ceny paliv. Pokud by ruská produkce dál klesala a OPEC+ nedokázal výpadek kompenzovat, mohlo by se to promítnout do cen na pumpách i u nás.

Rusko se adaptuje, ale za stále vyšší cenu. Exportní terminály se umějí obnovit, surová ropa stále odtéká na tankerech do Indie a Číny. Jenže šest měsíců klesající těžby, rafinace na minimech za sedmnáct let a rozpočtový deficit, který už v dubnu přesáhl celoroční plán, to není obraz neporazitelného ropného giganta. Je to obraz státu, který ztrácí svou nejcennější schopnost: proměňovat ropu v klidný, předvídatelný tok peněz na válku.