Rusové si přiznali, že nejsou tak silní. Neradi, ale vzdávají se ambicí dobýt celou jižní a východní Ukrajinu

Alexandr Chodakovskij není náhodný komentátor na sociálních sítích. Bývalý velitel proslulé brigády Vostok, od roku 2023 zástupce šéfa Rosgvardije v takzvané Doněcké lidové republice, člověk na sankčním seznamu EU. Když 26. září 2026 na svém telegramovém kanálu napsal, že Rusko „soustředilo všechnu pozornost na administrativní hranice bývalých Doněcké a Luhanské oblasti“ a učinilo z nich svůj hlavní válečný cíl, nebyl to hlas opozice. Byl to hlas člověka, který stojí uvnitř systému, a přesto nahlas pojmenoval rozpor, o kterém Kreml raději mlčí.

Co přesně Chodakovskij řekl

Klíčová pasáž jeho příspěvku popisuje situaci bez diplomatických obálek. Rusko podle něj soustředilo veškeré úsilí na dobytí celého Doněcka a Luhanska v jejich administrativních hranicích. Ostatní anektovaná území, části Záporožské a Chersonské oblasti, které Moskva v září 2022 slavnostně „připojila“ k Ruské federaci, zůstala odsunutá. Některá z nich Rusko kdysi dobylo, ale „pro nemožnost udržet“ je zase ztratilo. Chodakovskij zároveň upozornil na zajímavý kontrast: Ukrajina sice přišla o území, ale zachovala jejich administrativní struktury. Záporožská oblastní správa funguje dál a na svém webu uvádí, že 83 procent oblasti je okupováno nebo v bojové zóně. Chersonská oblastní administrace rovněž zůstává aktivní. Kyjev si drží i prezidentské zastoupení pro Krym s agendou deokupace a reintegrace. Moskva oproti tomu tyto struktury pro území mimo Donbas spíš umlčela.

Rozpor mezi mapou a realitou

Problém pro Kreml je v tom, že jeho oficiální pozice se nezměnila. Ještě 28. června 2026 Vladimir Putin veřejně mluvil o „úplném osvobození Donbasu a Novorossije“ a trval na tom, že Rusko bude pokračovat v kampani na frontové linii bez ohledu na ukrajinské návrhy. O den později mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov potvrdil, že ruské podmínky míru se od roku 2024 nezměnily: Ukrajina má podle Moskvy vyklidit všechny čtyři anektované oblasti a vzdát se členství v NATO.

Jenže mezi slovy a činy zeje propast. Podle údajů agentury Reuters z roku 2025 Rusko kontrolovalo zhruba 19 procent ukrajinského území, přičemž celý Krym a celé Luhansko drželo, ale v Doněcké, Záporožské a Chersonské oblasti ovládalo jen přes 70 procent. A právě Chodakovského výrok ukazuje, že ani tuto situaci Moskva nedokáže vojensky změnit na všech frontách současně. Musí vybírat. A vybrala si Donbas.

Zužování cílů není novinkou, ale teď to říkají nahlas

Proces faktického ústupu od maximalistických plánů začal dávno. V únoru 2022 Putin vyhlásil „demilitarizaci“ a „denacifikaci“ celé Ukrajiny. Už 25. března téhož roku ruský generální štáb oznámil přesun hlavního úsilí na „úplné osvobození Donbasu“ a přiznal, že původně zvolená varianta počítala s operacemi na celém ukrajinském území. Kyjevský blitzkrieg selhal, stažení od Chersonu přišlo na podzim 2022 a od té doby se těžiště války postupně zužovalo.

Co je na Chodakovského výroku z letošního září nové, není samotný fakt zúžení. Je to otevřenost, s jakou to pojmenovává člověk zevnitř. Nejde o západního analytika, ukrajinského představitele ani ruského opozičníka v exilu. Jde o funkcionáře, který má přímý vhled do toho, kam tečou ruské zdroje a kde se skutečně bojuje. A jeho slova v podstatě říkají: armáda, která měla být druhou nejsilnější na světě, nemá kapacitu tlačit všechny fronty najednou.

Co to znamená pro mír a pro Česko

Samo o sobě Chodakovského přiznání mírová jednání neotevírá. Oficiální Moskva dál trvá na maximalistických podmínkách a jakékoli zmírnění by Putin musel prodat domácímu publiku jako „taktickou etapu“, nikoli jako ústupek. Právě v tom ale tkví možný scénář: Kreml může praktické zastavení bojů zarámovat jako splnění donbaského cíle, aniž by formálně odvolal nárok na další území. Chodakovskij sám popisuje soustředění na Donbas jako taktický krok s nadějí na strategické znehybnění Ukrajiny, což je přesně rétorika, která by šla využít i pro příměří bez slova „prohra“.

Pro Česko má tento vývoj přímý bezpečnostní rozměr. Ministerstvo zahraničí v listopadu 2025 explicitně formulovalo, že evropská bezpečnost se rovná české bezpečnosti, a vláda prodloužila program podpory Ukrajiny na roky 2026–2030 s roční alokací jedné miliardy korun. Fakt, že Rusko musí válku vést selektivněji, neznamená automatické snížení hrozby, ale ukazuje, že jeho síla má limity, které si začíná přiznávat i vlastní tábor.

Když člověk z proruského establishmentu veřejně popíše, že jeho strana nedokáže naplnit vlastní nároky, není to kapitulace. Je to ale trhlina v narativu o neomezené ruské moci, a trhliny mají tendenci se šířit.