Sekundární efekt decimace ruských rafinerií už dopadá. Ruští zemědělci nemají naftu na sklizeň, zemi hrozí hladovění

Na jihu Ruska právě startuje hlavní sklizeň obilí. Kombajny, traktory, tahače, všechno jede na naftu. A právě nafta je komodita, kterou ropná velmoc najednou nedokáže dostat z rafinerie na pole. Ukrajinské drony systematicky ničí ruskou rafinerskou infrastrukturu už měsíce, ale teprve teď, v úzkém meteorologickém okně mezi koncem června a polovinou července, se ten dopad láme do něčeho hmatatelného: do kombajnů, které stojí, do cen, které letí nahoru, a do úrody, která hnije na stéblech.

Rafinerie v troskách, výkon na dně

V květnu 2026 zaznamenaly agenturní zdroje nejméně 31 ukrajinských úderů na ruské rafinerie, exportní terminály a ropovody. Podle Reuters musely velké provozy v Kiriši, Moskvě, Nižním Novgorodu, Rjazani a Jaroslavli buď zastavit výrobu, nebo ji drasticky omezit. Rafinerský výkon celé země spadl na nejnižší úroveň od roku 2009, tedy na čísla z doby, kdy Rusko ještě nebylo ve válce a jeho infrastruktura fungovala bez přerušení.

Nejde o abstraktní energetickou statistiku. Každá odstavená rafinerie znamená méně motorové nafty na domácím trhu. A právě nafta pohání sklizňovou techniku, od kombajnů po nákladní vozy odvážející obilí ze sil. Dieselový motor je v zemědělské technice standard, žádná rychlá alternativa neexistuje.

Sklizeň čeká, nafta ne

Ruská vláda si vazbu mezi palivy a sklizní uvědomovala dávno. Už 2. dubna 2026 rozšířila omezení exportu benzínu a výslovně zmínila „zemědělské polní práce“ jako důvod. Jenže administrativa nestačí tempu, jakým se situace zhoršuje.

Arkadij Zločevskij, prezident Ruského obilního svazu, 22. června veřejně popsal dvojí úder na farmáře: fyzický nedostatek nafty a cenový šok. V řadě regionů vystoupala cena nafty na 114–116 rublů za litr, podle jeho slov růst 2,5násobný oproti únoru. A to není jen číslo na burze. Velkoobchodní cena tuny nafty vyskočila z necelých 70 tisíc rublů na konci dubna na přes 93 tisíc rublů v polovině června. Dodání přímo do hospodářství stálo už 98–102 tisíc rublů za tunu.

Nejtvrdší data přišla z Krasnodarského kraje, jednoho z pilířů ruské obilní produkce. Tamní úřady na začátku července hlásily červencovou potřebu 51 300 tun nafty, a zásoby pouhých 29 600 tun. Chybí víc než dvě pětiny. A právě Krasnodarský kraj spolu s Rostovskou oblastí a Stavropolským krajem obvykle dodává 70–75 % ruského exportu pšenice.

Velcí se adaptují, malí krachují

Velké agroholdingy mají kapitál a logistiku, aby šok alespoň částečně vstřebaly. Miratorg podle ruských médií převedl na plynový pohon zhruba 300 nákladních vozidel, tedy asi 90 % přestavitelné flotily. Jenže i tohle řešení má limity. Čerkizovo, další velký holding, plánovalo podobnou přestavbu, ale letos ji pozastavilo. Důvod je prostý: přestavba jediného nákladního auta vyjde podle Kommersantu na víc než milion rublů s návratností kolem tří let.

Pro malé a střední farmáře je to sci-fi. Ti potřebují tankovat teď, v červenci, během meteorologického okna, které nečeká na byrokracii ani na investiční plány. Zločevskij to řekl přímo: když při sklizni chybí palivo, část úrody zůstane na polích. Neexistuje žádné „doženeme to příští týden“. Obilí přezraje, zrno vypadá z klasů, déšť znehodnotí to, co zbylo.

Ropná velmoc shání benzín v zahraničí

Absurdita situace kulminovala 30. června, kdy Kreml potvrdil, že jedná o dovozu benzínu ze zahraničí. Vladimir Putin přiznal nedostatek paliva a meziročně nižší zásoby benzínu o čtyři procenta. Země, která denně těží miliony barelů ropy, si nedokáže vyrobit dost nafty pro vlastní kombajny.

Vicepremiér Alexandr Novak 3. července nařídil dodatečné dodávky paliv do regionů a připustil i krátkodobý zákaz exportu nafty od výrobců. Poptávka v zemědělských oblastech podle něj vzrostla o 20–30 %. Stát tedy reaguje, ale reaktivně, krok za krokem, zatímco sklizňové okno se zavírá.

Co to znamená pro svět a pro Česko

Formulace „hrozí hladovění“ neznamená bezprostřední celostátní hladomor. Znamená reálné riziko: zpoždění sklizně, ztráty úrody přímo na polích, tlak na ceny potravin a komplikace v zásobování chudších ruských regionů. Pokud stát situaci v červenci a srpnu neustojí, řetězec se prodlouží, od pole přes silo až po pekárnu.

Pro Česko je přímý dopad omezený. Podle situační zprávy ministerstva zemědělství je ČR v základních obilovinách plně soběstačná, se sklizní 7,52 milionu tun při domácí potřebě kolem pěti milionů. Na ruském obilí strukturálně nezávisíme. Nepřímý dopad ale vyloučit nejde: Rusko je největší světový exportér pšenice, a pokud jeho exportovatelný přebytek klesne, komoditní trhy zareagují. Přes krmiva a velkoobchodní ceny se to může promítnout i do středoevropského prostoru.

Ironii celé situace nejlépe vystihuje jeden detail. Rusko má ropu. Má pole. Má kombajny. Ale mezi rafinerií a kombajnem leží poslední kilometr, a právě ten se v létě 2026 stal nejslabším článkem celého řetězce.