„Rusy nenávidím. Už je nepovažuji za lidi.“ Obránce Azovstalu přežil zajetí, mučení i ztrátu paměti. Jeho bratr utekl do Ruska

Příběh důstojníka Národní gardy Ukrajiny a příslušníka brigády Azov nezačíná v mariupolských katakombách, ale mnohem dřív, v Luhanské oblasti, odkud pochází, a v roce 2015, kdy vstoupil do Azovu. Když v únoru 2022 začala plnohodnotná ruská invaze, stál Muzyka mezi obránci Mariupolu. Bránil Azovstal. A pak přišel okamžik, kdy zbraně utichly a začalo něco horšího než boj.

Z Azovstalu do Olenivky

Po kapitulaci obránců Azovstalu skončil Muzyka v Olenivce, zajateckém táboře na okupovaném území Doněcké oblasti, který se stal synonymem utrpení. Baráky, pravidelné prohlídky, zabavování osobních věcí, absolutní informační izolace. Žádné zprávy z domova, žádná jistota, že se o vás někdo dozví. Později ho převezli do doněckého vyšetřovacího vězení, kde režim ještě přitvrdil. Neustálé výslechy. Dvacet kilogramů dolů z tělesné váhy.

Jeho dcera Aljona Ivanniková v srpnu 2022 pro Hromadske popsala, že rodina věděla o přesunu jejího otce do jiného baráku jen několik dní před výbuchem v Olenivce, při kterém zahynuly desítky ukrajinských zajatců. Muzyka přežil. Ale to, co si z ruského zajetí odnesl, přežít v plném slova smyslu nelze.

Systém, ne exces

Muzykova zkušenost není ojedinělá. Podle zprávy Amnesty International z března 2025 představuje ruské zacházení s ukrajinskými zajatci systém zahrnující mučení, dlouhodobou izolaci a nucená zmizení bez jakéhokoli kontaktu s okolním světem. Nejde o selhání jednotlivých dozorců. Jde o metodu.

K 5. květnu 2026 ukrajinský Koordinační štáb pro zacházení s válečnými zajatci uvedl, že z ruského zajetí bylo v rámci repatriací vráceno 375 těl ukrajinských vojenských i civilních zajatců. Těla nesla známky mučení, silného vyčerpání a neposkytnutí lékařské péče. Tři sta sedmdesát pět lidí, kteří se domů vrátili jen jako důkaz toho, co se za ruskou linií děje.

Muzyka měl víc štěstí, pokud se to tak dá nazvat. Dostal se ven při velké výměně zajatců v září 2022. Řada jeho spolubojovníků z Azovu takové štěstí neměla. Sama brigáda ještě v červnu 2025 uváděla, že v ruském zajetí zůstává přes 800 jejích příslušníků. Podle prezidenta Zelenského se od začátku plnohodnotné války do června 2026 vrátilo z ruského zajetí více než 9 500 lidí. Dalších zhruba 7 000 ukrajinských vojáků a odhadem 16 000 civilistů na návrat stále čeká.

Co si člověk přináší zpátky

Po návratu Muzyka podle ukrajinských médií popisoval psychické následky zajetí včetně výpadků paměti. Přesný mechanismus, který k nim vedl, z veřejně dostupných zdrojů nelze potvrdit, ale kontext je výmluvný. Měsíce izolace, výslechů a fyzického strádání zanechávají stopy, které se nezhojí jako zlomenina.

Na Ukrajině pro tento stav existuje pojem, který psychologové nazývají „syndrom odloženého života“: člověk dává svou existenci na pauzu, nedokáže plánovat, žije v permanentní úzkosti a čeká na okamžik, který možná nikdy nepřijde. Není to oficiální diagnóza. Je to ale přesný popis toho, co prožívají stovky navrácených zajatců.

Institucionálně Ukrajina na problém reaguje: reintegrační programy, zdravotní péče, psychologická podpora. Pozoruhodné je, že do pomoci vstupují i lidé, kteří sami prošli zajetím. Bývalá příslušnice Azovu a exzajatkyně Olha dnes pracuje jako psycholožka pro propuštěné vojáky. Člověk, který prošel peklem, pomáhá dalším najít cestu ven. Česká republika se do následné péče zapojuje přes Českou rozvojovou agenturu, která podporuje ukrajinská rehabilitační centra, a Národní ústav duševního zdraví provozuje mapu psychosociální pomoci pro Ukrajince v Česku.

Bratr na druhé straně

Citát o nenávisti k Rusům zazněl podle dostupných informací v rozhovoru publikovaném 30. července 2026. Jeho doslovnost se nepodařilo nezávisle ověřit. Co ověřit lze, je kontext, ze kterého taková slova vyrůstají: měsíce mučení, ztráta zdraví, rozbité jistoty.

A pak je tu bratr. Podle téhož rozhovoru Viktorův bratr odešel do Ruska. Okolnosti, motivaci ani časovou osu tohoto rozhodnutí se z otevřených zdrojů nepodařilo dohledat. Nemůžeme proto spekulovat o tom, zda šlo o politické přesvědčení, strach, nebo něco úplně jiného. Můžeme ale říct jedno: válka nerozbíjí jen těla a psychiku. Rozbíjí rodiny. A u člověka, který přežil Azovstal a Olenivku, je vědomí, že vlastní bratr stojí na straně těch, kdo ho mučili, ranou, kterou žádný reintegrační program nezahojí.

Proč se vrátil do služby

Muzyka po návratu ze zajetí neodešel z armády. Ve starší výpovědi pro Suspilne vysvětloval, proč po propuštění necítil euforii: myslel na to, že „naši kluci tam stojí“ a dál snášejí totéž, čím prošel on. Každá výměna zajatců je podle zástupkyně Koordinačního štábu Julije Pavliukové „speciální operací“, do které vstupují bezpečnostní složky, mezinárodní partneři i Červený kříž. Ale i po úspěšné výměně zůstávají tisíce lidí za mřížemi.

Viktor Muzyka je jedním z více než devíti a půl tisíce lidí, kteří se vrátili. Jeho příběh ale ukazuje, že návrat z ruského zajetí není konec. Je to začátek jiného druhu boje, s vlastní hlavou, s rozbitým tělem, s rodinou, která se rozpadla podél frontové linie. A s otázkou, jestli se život, který byl na měsíce zastavený, dá ještě někdy znovu rozběhnout.