Severní Korea rozjíždí obohacování uranu na plné obrátky. Nová hrozba pomalu roste a svět jen bezmocně přihlíží

Jaderný komplex Jongbjon se od září 2026 opět rozrůstá. Inspektoři IAEA přitom nemají do Severní Koreje přístup už sedmnáct let.

Kim Čong-un kontroluje výrobnu jaderných materiálů i Zdroj fotografie: KCNA
                   

Dne 18. listopadu 2026 předstoupil šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii Rafael Grossi před Radu guvernérů a oznámil, co satelitní snímky zachytily: od poloviny září 2026 roste u původního jongbjonského obohacovacího závodu další přístavba. Zvenčí byla hotová do konce října, šest týdnů od prvních zemních prací po střechu. Tempo stavby samo o sobě vypovídá o prioritě, jakou Pchjongjang obohacování uranu přikládá. Jenže tato přístavba není osamocený krok. Je součástí širší expanze, která probíhá na více místech současně a kterou svět sleduje jen z oběžné dráhy, protože jiný přístup nemá.

Jongbjon: srdce, které bije stále silněji

Jongbjon není jen jeden závod. Je to rozlehlý komplex asi sto kilometrů severně od Pchjongjangu, kde se protínají obě větve severokorejského jaderného programu, uranová i plutoniová. V původní obohacovací hale IAEA před lety evidovala šest kaskád odstředivek. V roce 2013 přibyla rozšířená část s dalšími osmi kaskádami, kolem roku 2021–2022 ještě přístavba se šesti. A to není všechno.

Už v září 2026, tedy dva měsíce před Grossiho posledním oznámením, IAEA popsala druhou, zcela novou obohacovací budovu přímo v areálu Jongbjonu, navrženou až pro 28 kaskád. Současně potvrdila, že rozšířený závod v Kangsonu u Pchjongjangu je v provozu. Listopadová přístavba je tedy třetí expanzí za jediný rok, a to počítáme jen to, co je vidět z družic.

Grossi zároveň řekl, že jongbjonský pětimegawattový reaktor zřejmě pokračuje v sedmém iradiačním cyklu a lehkovodní reaktor funguje od dubna 2026. Severokorejský jaderný program neroste jedním směrem. Roste všemi najednou.

Od pěti bomb k desítkám hlavic

Kontrast s rokem 2009, kdy inspektoři IAEA naposledy opustili Jongbjon, je drtivý. Tehdy SIPRI pracoval s „malým počtem“ možných hlavic z plutonia, v odborné debatě se mluvilo o pěti až šesti bombách za předpokladu, že by Pchjongjang skutečně zbraňově využil všech zhruba třicet kilogramů separovaného plutonia. Zda šlo o operační zbraně, nebylo jasné.

O sedmnáct let později vypadá obraz jinak:

  • Americká Kongresová výzkumná služba (CRS) v říjnu 2026 shrnula odhady na přibližně 50 sestavených hlavic a štěpný materiál až pro 90 dalších.
  • Jihokorejský ministr obrany v srpnu 2026 citoval rozpětí 80 až 120 hlavic, byť s výslovným upozorněním na velkou nejistotu.
  • Jihokorejský ministr sjednocení v září 2025 zmínil veřejné expertizy odhadující zásoby vysoce obohaceného uranu na dva tisíce kilogramů. Na jednu bombu přitom stačí deset až dvanáct kilogramů.

Přesná čísla nezná nikdo mimo Pchjongjang. Směr trendu ale pochybnosti nevzbuzuje, arzenál narostl řádově a obohacovací kapacita se dál zvyšuje. Podle CRS jsou severokorejské mezikontinentální balistické rakety schopné zasáhnout celé území Spojených států. Americké zpravodajské hodnocení mluví o „jasném a přítomném“ nebezpečí.

Proč svět jen přihlíží

Formulace o bezmoci zní dramaticky, ale opírá se o tři konkrétní strukturální problémy.

Žádné oči na místě. IAEA nemá inspektory v Severní Koreji od 16. dubna 2009, kdy Pchjongjang po odsouzení raketového startu v Radě bezpečnosti OSN nechal odstranit pečeti a kamery a vyhostil mezinárodní personál. Agentura opakovaně deklaruje připravenost vrátit se, ale návrat je možný jen na žádost KLDR a po politické dohodě, která nikde na obzoru není. Veškeré závěry proto stojí na satelitních snímcích, otevřených zdrojích a občas i na propagandistických fotografiích severokorejských médií, které analytici zpětně porovnávají s družicovými záběry.

Satelity přitom mají jasné limity. Zachytí novou budovu, zemní práce, chladicí vodu i tepelné stopy provozu. Nedokážou ale určit stupeň obohacení materiálu uvnitř, roční výstup ani to, co se skrývá pod zemí.

Rozbitá Rada bezpečnosti. V březnu 2024 Rusko vetovalo prodloužení mandátu expertního panelu OSN, který sedmnáct let monitoroval dodržování sankcí vůči KLDR. Panel skončil 30. dubna 2024. Vznikla sice náhradní struktura, Multilaterální tým pro monitorování sankcí (MSMT), který podporují USA, Japonsko a Jižní Korea, ale nemá autoritu Rady bezpečnosti ani přístup ke všem členským státům OSN.

Rusko-severokorejská osa. Sbližování Moskvy a Pchjongjangu přidalo do rovnice nový rozměr. Podle CRS může Severní Korea za svou podporu ruské války na Ukrajině získávat technologie využitelné pro raketový a jaderný program. Rusko zároveň aktivně blokuje mezinárodní tlak na Pchjongjang. NATO v oficiálním prohlášení z listopadu 2024 výslovně odmítlo ruský postoj, že denuklearizace KLDR je „mimo hru“.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Severokorejská raketa na Prahu nemíří. Přímá vojenská hrozba pro střední Evropu z našich zjištění nevychází. Dopad je ale reálný a jde dvěma cestami.

První je ukrajinská fronta. SIPRI ve studii z roku 2025 výslovně uvádí, že přímé zapojení Severní Koreje do války proti Ukrajině podkopává evropskou bezpečnost tím, že udržuje tlak na Kyjev a vnáší do konfliktu kapacity další jaderně vyzbrojené země. Severní Korea dodává Rusku munici, posílá vojáky a výměnou může získávat vojenské know-how. Kruh se uzavírá.

Druhá cesta je systémová. Každé další rozšíření severokorejského arzenálu bez reakce oslabuje režim nešíření jaderných zbraní jako celek. Česká republika podle Ministerstva zahraničních věcí požaduje, aby KLDR dodržovala rezoluce Rady bezpečnosti, podporuje embargo a návrat k jednáním. Sankční režimy OSN a EU v Česku běží standardní cestou. Jenže sankce bez vymáhání a bez jednotné Rady bezpečnosti ztrácejí zuby.

Co by muselo nastat

Realistických spouštěčů změny je málo. Nová politická dohoda, která by vrátila inspektory IAEA do Jongbjonu. Obnova jednoty v Radě bezpečnosti a tvrdší vymáhání sankcí. Nebo velká provokace, sedmý jaderný test či vojenský incident, která by přinutila velmoci k reakci přesahující prohlášení.

Bez některé z těchto změn zůstává mezinárodní odpověď v režimu odstrašování, trilaterální koordinace USA–Japonsko–Jižní Korea a diplomatických výzev. Severokorejské centrifugy se mezitím točí dál. A s každým měsícem bez inspekcí roste prostor mezi tím, co Pchjongjang skutečně má, a tím, co o tom svět ví.

V Jongbjonu právě schne beton na další přístavbě. Příští satelitní snímek možná ukáže střechu. Co je pod ní, neví nikdo.

Co tím Severní Korea sleduje, a jak to může ovlivnit svět?

Diskuze Vstoupit do diskuze
Autor článku

Lubomír Vávra

Zobrazit další články