Trump opakuje německou chybu. S Rusy se domluvit nejde, jsou připraveni na astronomické oběti

V srpnu 2025 Donald Trump prohlásil, že Rusové „nebudou dělat byznys, dokud válku nevyřešíme“. O třináct měsíců později, v září 2026, popisuje The New York Times něco docela jiného: administrativa aktivně zvažuje ekonomické pobídky, investiční projekty a sankční úlevy pro Moskvu, aniž by válka skončila. Trumpův vyslanec Keith Kellogg, jeho nástupce Steve Witkoff i Jared Kushner mluví o „společné prosperitě“ jako zábraně budoucích konfliktů. Zní to povědomě. Přesně takto po desetiletí argumentoval Berlín.

Německá chyba: obchod jako iluze bezpečnosti

Heslo „Wandel durch Handel“, tedy změna prostřednictvím obchodu, provázelo německou politiku vůči Rusku od Brandtovy Ostpolitik na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Logika byla přímočará: čím víc obchodních vazeb, tím víc má Moskva co ztratit, a tím předvídatelněji se bude chovat. Výsledek? Když v únoru 2022 ruské tanky překročily ukrajinskou hranici, proudila z Ruska více než polovina německého dovozu plynu. Závislost, kterou měl obchod proměnit v kotvu stability, se stala nástrojem Kremlu.

Klíčové přitom je, že varování přišlo už v roce 2014. Po anexi Krymu a válce v Donbasu Berlín neprovedl strategický obrat. Dál držel Nord Stream 2, dál prohluboval energetickou provázanost, dál věřil, že ekonomické pouto zmírní ruské chování. Jak po roce 2022 shrnula německá Spolková centrála pro politické vzdělávání, šlo o systémové selhání, ne o chybu jedné vlády. Celá generace německých elit sázela na to, že Rusko bude racionální obchodní partner. Nebylo.

Trumpova verze téhož: mír přes byznys

Trumpova administrativa pracuje s jinou komoditou, ale se stejnou logikou. Místo plynovodů nabízí investice, obchodní dohody a normalizaci vztahů. Witkoff a Kushner podle The Wall Street Journal jednali s ruským podnikatelem Kirillem Dmitrijevem o tom, jak by „prosperita“ mohla nahradit válku. Trump sám v březnu 2025 po hovoru s Putinem mluvil o „velkých ekonomických dohodách“ a lepších vztazích.

Jenže výsledky vypadají povědomě slabě. Americký 28bodový mírový plán z konce roku 2025 budil obavy, že přebírá ruské maximalistické požadavky. Jednání v lednu a únoru 2026 nepřinesla průlom. Zářijový restart s Witkoffem a Kushnerem v Moskvě a Kyjevě dosáhl podle britského parlamentního briefingu „omezeného pokroku“. Kreml po jednáních mluvil o ekonomických projektech a pokračování dialogu, ale zároveň zdůrazňoval vojenské úspěchy a opakoval staré podmínky. Bral, aniž by cokoliv nabízel.

Proč se s Moskvou domluvit nejde

Překážka není technická. Je politická. Ruské podmínky, jak je Moskva veřejně formuluje od léta 2024, míří na faktickou likvidaci ukrajinské suverenity:

• Uznání „nových územních realit“, tedy anexí Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti v jejich administrativních hranicích, přestože je Rusko plně nekontroluje.
• Neutralita Ukrajiny a zákaz vstupu do NATO.
• Omezení velikosti ukrajinské armády.
• Úplné zrušení západních sankcí.
• Řešení takzvaných „základních příčin“ konfliktu, což v ruském podání znamená redefinici evropské bezpečnostní architektury podle moskevských představ.

Britská vláda v červnu 2026 při vystoupení u OBSE tyto požadavky označila za faktickou kapitulaci Ukrajiny. A právě tady se paralela s Německem uzavírá: Berlín věřil, že obchod změní ruské chování. Nezměnil. Washington teď věří, že pobídky přimějí Moskvu ustoupit z maximalistických pozic. Zatím nepřiměly.

Astronomické oběti, které Rusko přijímá

Nejsilnějším důkazem toho, že Kreml není ochoten jednat pod tlakem ekonomických lákadel, jsou čísla, která je připraven platit. Britské zpravodajské služby GCHQ v červnu 2026 odhadly počet zabitých ruských vojáků na téměř půl milionu. Analýza amerického Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) pracuje s odhadem až 450 tisíc mrtvých a 1,4 milionu celkových ztrát (mrtvých, raněných a nezvěstných), přičemž v roce 2026 tempo ztrát přesahovalo 30 tisíc měsíčně.

Ekonomická cena je stejně brutální. Podle stockholmského institutu SIPRI vydalo Rusko v roce 2025 na válku a armádu asi 16 bilionů rublů, tedy 7,5 % HDP. Mezinárodní měnový fond popisuje inflační tlak, nedostatek pracovní síly a zpomalování růstu. SIPRI zároveň upozorňuje na symbolický detail: k lednu 2026 trvala plnohodnotná válka stejně dlouho jako německo-sovětská „Velká vlastenecká válka“ v letech 1941–1945. Rusko se nezhroutilo, ale nese strukturální náklady, které by jakéhokoli racionálního aktéra motivovaly k jednání. Kreml racionálním aktérem v tomto smyslu není.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Česká diplomacie si riziko uvědomuje. Ministerstvo zahraničí výslovně uvedlo, že jakékoli mírové uspořádání na Ukrajině ovlivní bezpečnost celé Evropy na desítky let. Fialova vláda v roce 2025 reagovala na první Trumpovy kroky důrazem na vyšší evropské zbrojení a silnou ukrajinskou armádu jako hlavní bezpečnostní záruku. Babišova vláda v lednu 2026 podpořila jednání o garancích, ale odmítla vyslání českých vojáků a podmínila pokračování muniční iniciativy cizím financováním.

Evropský analytický konsensus, jak ho shrnuje německá nadace SWP, je jednoznačný: pobídková politika vůči Rusku nefunguje, protože Moskva nepovažuje obchod za náhradu za své geopolitické cíle. Považuje ho za bonus, který si vezme, aniž by za něj cokoliv dala. Funkční páka zůstává kombinací sankcí, vojenské pomoci Ukrajině a bezpečnostních záruk, tedy přesně toho, co ekonomická diplomacie nemůže nahradit.

Německo potřebovalo třicet let a jednu invazi, aby pochopilo, že obchod s Ruskem nekupuje bezpečnost. Otázka zní, kolik času bude potřebovat Washington.