„Trump vzal Putinovi příležitost vyhrát,“ hodnotí odborník. Obehrál jeho i Írán stejným trikem, oba skočili na iluzi míru

Když 15. srpna 2025 skončil summit Donalda Trumpa a Vladimira Putina v Anchorage na Aljašce, Bílý dům mluvil o průlomu. Americká administrativa prodávala setkání jako zlom v ukrajinské válce, evropští lídři přijeli na následná jednání se Zelenským a atmosféra naznačovala, že se blíží konec konfliktu. O deset měsíců později, 25. června 2026, americký ministr zahraničí Marco Rubio řekl něco zcela jiného: v Aljašce vznikl návrh, ale žádná dohoda. Veřejně dostupný závazný dokument neexistuje. Právě tento rozpor, mezi pompézně prodávaným průlomem a pozdějším přiznáním, že finální text nikdy nevznikl, je jádrem analýzy, kterou Roberts publikoval 30. června 2026 na svém webu pod titulkem „Pusillanimity Brings War, Not Peace“.

Kdo je Paul Craig Roberts a proč mu naslouchat

Roberts není vojenský analytik ani diplomat. Je to ekonom, který v osmdesátých letech sloužil jako náměstek ministra financí pro hospodářskou politiku v Reaganově administrativě a později působil jako komentátor a sloupkař Wall Street Journal. Má tedy přímou zkušenost s tím, jak americká exekutiva pracuje s vyjednáváním jako nástrojem moci. A právě tuto optiku aplikuje na Trumpovu diplomacii: čte ji ne jako cestu k míru, ale jako strategický manévr převzatý z Trumpovy vlastní knihy Umění dohody; vtáhnout protistranu do procesu, určovat tempo a podmínky, a tím jí vzít iniciativu.

Je fér dodat, že Roberts píše z pozice komentátora, nikoli z pozice člověka u jednacího stolu. Jeho závěry jsou interpretací veřejně dostupných faktů, ne odhalením tajného plánu Bílého domu.

Jak „trik“ podle Robertse fungoval u Ruska

Robertsova logika je přímočará. Rusko mělo v určité fázi války vojenskou převahu a mohlo, podle autora, dotlačit konflikt k rozhodujícímu výsledku silou. Místo toho Putin přijal pozvání k jednání v Anchorage a přešel do diplomatického režimu. Bílý dům setkání prezentoval jako historický okamžik. Trump na tiskové konferenci mluvil o trilaterálních schůzkách, flexibilitě Ukrajiny a cestě k trvalému míru.

Jenže pak se stalo něco pozoruhodného. Žádný finální text se neobjevil. Žádná veřejná dohoda. Rubio to v červnu 2026 potvrdil: existoval návrh, ne dohoda. A Kreml? Ten mezitím přešel do vyčkávacího režimu. Podle agentury Reuters z 9. června 2026 Moskva oznámila, že mediace o Ukrajině je pozastavená, a to po americko-izraelských akcích proti Íránu. Válka pokračovala, ale Rusko už nebylo v ofenzivním módu, který by mohl přinést rychlé rozhodnutí.

Roberts to přirovnává k minským dohodám z roku 2015, procesu, který konflikt neukončil, jen zmrazil, a dal Ukrajině čas na přezbrojení. A jde ještě dál: srovnává to s Mnichovem 1938, kde Chamberlain přijal Hitlerův slib výměnou za Sudety, jen aby o šest měsíců později Německo obsadilo zbytek Československa. Analogie je odvážná, ale pointu má jasnou: samotný proces jednání bez tvrdých garancí je podle Robertse past, ne řešení.

Stejný vzorec, jiné bojiště: případ Íránu

Roberts tvrdí, že identický mechanismus Trump použil i vůči Íránu. V dubnu 2026 Bílý dům oznámil příměří po operaci Epic Fury a prezentoval ho jako triumf politiky „míru skrze sílu“. V červnu následovalo memorandum o porozumění mezi USA a Íránem, které stanovilo rámec dalších jednání.

Opět: žádný definitivní konec, jen další kolo procesu. Írán přešel od bojů k vyjednávání, čímž v Robertsově čtení ztratil možnost dosáhnout rozhodujícího výsledku vlastní silou. Zda šlo o koordinovaný postup Washingtonu vůči oběma protivníkům současně, nebo o opakování osvědčeného vzorce, veřejně doložit nelze. Roberts volí tvrdší variantu a mluví o záměrné strategii. Fakta sahají jen k tomu, že v obou případech diplomacie nahradila vojenské rozhodnutí, a v obou případech výsledkem nebyl mír, ale proces.

Co to znamená pro Česko a NATO

Zajímavé je, že i samotné NATO pracuje s podobnou obavou, byť ji formuluje diplomatičtěji. Generální tajemník Mark Rutte v únoru 2026 na tiskové konferenci po jednání ministrů obrany výslovně řekl, že nesmí dojít k „opakování Minsku“ a že jakákoli dohoda musí obsahovat věrohodné bezpečnostní garance. V červnu 2026 pak dodal, že válka musí skončit tak, aby Rusko nemohlo znovu zaútočit.

Pro Českou republiku to má přímé důsledky. Ministr zahraničí na summitu v Haagu označil Rusko za dlouhodobou hrozbu a zdůraznil, že silnější Ukrajina je v českém zájmu. Ministerstvo obrany řeší posilování protivzdušné a protidronové obrany, průmyslové základny i odstrašení na východním křídle NATO. Čeští vojáci slouží v Litvě a Lotyšsku právě proto, že bezpečnost Pobaltí je rámována jako bezpečnost České republiky.

Robertsova analýza tak paradoxně posiluje argument, který česká vláda i Aliance razí: sledovat ne rétoriku o průlomech, ale to, zda vznikají konkrétní texty, kontrolní mechanismy a reálné dopady na bojiště. Bez nich je každé další kolo jednání jen dalším kolem procesu.

Ať už měl Trump v Anchorage plán, nebo jen štěstí na načasování, výsledek je zatím stejný: dvě války bez konce a dva protivníci, kteří čekají na dohodu, jež možná nikdy nebyla zamýšlena.