Ukrajina rozvrátila ruské útoky u Kupjansku. Putinovy jednotky oslabují, nedokážou upevnit dobyté pozice

Když ukrajinské jednotky v říjnu 2026 veřejně oznámily výsledky podzemní operace Veles, šlo o víc než frontovou kuriozitu. Pod řekou Oskil vedly kilometry starého plynovodního potrubí, a právě tímto koridorem Rusové měsíce skrytě přesouvali pěchotu, rotovali jednotky a zásobovali pozice na severním okraji Kupjansku. Ukrajinský sbor Chartija spolu s dalšími jednotkami pronikl potrubím více než patnáct kilometrů do ruského týlu, kombinoval podzemní postup s dronovými údery na povrchu a celou trasu Rusům fakticky odřízl. Podle ArmyInform operace stála ruskou stranu přes sto padlých a více než třicet zajatých. A právě tady začíná příběh o tom, proč Putinovy jednotky u Kupjansku ztrácejí schopnost proměnit lokální průniky v trvalou kontrolu.

Potrubí, které drželo ruský postup pohromadě

Kupjansk není jen tečka na mapě Charkovské oblasti. Je to velký železniční a logistický uzel, jehož ztráta by podle ukrajinské Národní gardy ohrozila i okolní sídla a vazby mezi východní Charkovskou a severní Doněckou oblastí. Ruská strana to ví, a proto se měsíce snažila proniknout do města skrytě, pod zemí.

Starý plynovod pod Oskilem jí to umožňoval. Viktor Tregubov, jeden z klíčových komentátorů operace, to popsal přímočaře: potrubí Rusům „silně ulehčovalo možnost dostat se do Kupjansku.“ Infiltrace probíhala bez rizika dronového zásahu, bez nutnosti překonávat otevřený terén. Po Velesu jim zůstávají jen delší, pomalejší a výrazně zranitelnější varianty: obchvat podél Oskilu ze severu, tlak na Kupjansk-Vuzlovyj z jihu nebo infiltrace přes Radkivku. Každá z nich je pro drony čitelnější. Každá stojí víc životů.

Ruský zdroj přiznává: pozice nedrží, lidé chybí

Nejpozoruhodnější na celém kupjanském příběhu není ukrajinské hlášení, je to přiznání z ruské strany. Podle analýzy ISW z 6. listopadu 2026, která cituje zdroj z prostředí ruského uskupení „Západ“, Rusové u Kupjansku nekontrolují několik klíčových obcí: Kučerivku, Petropavlivku, Kurylivku ani Kivšarivku. Nemají plnou kontrolu ani nad pravobřežními pozicemi v samotném městě. A mají problémy se zásobováním jednotek, které se do města dostaly.

Ještě konkrétnější je situace u 347. motostřeleckého pluku. Část jeho praporů nasazených v ose Tabaivka–Hluškovka přišla podle téhož zdroje zhruba o polovinu personálu. To není běžná transparentnost ruského vojenského prostoru, je to součást vnitřního sporu o přikrášlená hlášení. Proruský kanál Rybar už dříve otevřeně psal, že z jedenácti údajně „osvobozených“ vesnic v kupjanském sektoru Rusko reálně drželo jen tři. Když ani vlastní analytici nevěří vlastním zprávám, problém je systémový.

A pak je tu tvrzení o dobytí Sobolivky z 6. listopadu. Jeden ruský milblogger tvrdil, že obec padla. ISW to nepotvrdil. Jiný proruský vojenský korespondent ve stejné době popisoval prudké boje a ukrajinské protiútoky u Sobolivky, Moskovky i Radkivky. Oddělit „dočasný vstup“ od „stabilní kontroly“ je u Kupjansku zásadní, a Rusko tu druhou kategorii opakovaně nedokáže naplnit.

Čísla z fronty: Kupjansk tichne, jinde se válčí naplno

Data ukrajinského generálního štábu za první listopadový týden ukazují kontrast, který stojí za pozornost:

Kupjansk byl v těch dnech jedním z nejklidnějších úseků celé frontové linie. To neznamená, že Rusko oblast vzdalo, záměr dostat se přes Kupjansk-Vuzlovyj nebo severní lesní pásy nikam nezmizel. Ale tempo útoků dramaticky kleslo. A to v situaci, kdy ruská armáda podle ISW od března 2026 dosahuje na celé frontě téměř nulových čistých územních zisků a ukrajinské protiútoky u Kupjansku, Oleksandrivky i Lymanu byly hodnoceny jako úspěšné.

Podle nás je tohle klíčový bod: Kupjansk není místem, kde by Rusko přestalo útočit. Je to místo, kde infiltrační a opotřebovací taktika narazila na strop. Bez bezpečné zásobovací trasy, s polovičním stavem některých praporů a bez schopnosti konsolidovat dobyté body se z postupu stává jen spotřeba lidí.

Podzemní válka jako nová podoba konfliktu

Operace Veles trvala zhruba šest měsíců. Boje v potrubí probíhaly nepřetržitě, dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Účastníci popisují blokování ruských skupin ničením slabých míst nad potrubím, koordinaci s dronovými jednotkami na povrchu a nutnost budovat pro tento typ boje zcela nový výcvik i postupy. Do operace byly zapojeny sbor Chartija, pluk R.U.G., pluk bezpilotních systémů Lava, jednotky vojenského zpravodajství HUR včetně legie Svoboda Rusku a RDK i skupina Achilles.

Tohle není standardní frontový manévr. Je to adaptace na podmínky, které si nikdo nepředstavoval, a právě schopnost improvizovat a inovovat je to, čím Ukrajina opakovaně stírá rozdíl ve velikosti armád. Rusko má být druhou nejsilnější armádou světa. U Kupjansku ji zastavila menší síla, která se naučila bojovat v trubce o průměru, kterým sotva projde člověk.

Fronta a diplomatický stůl

Kyjev situaci u Kupjansku neodděluje od vyjednávání. Prezident Zelenskyj 27. října označil Veles za „silnou operaci“ a 23. října hovořil o plánovaném trilaterálním formátu v první polovině listopadu. Logika je přímočará: čím hůř se Rusku daří přetavit vojenský tlak v kontrolu území, tím slabší je jeho pozice u jednacího stolu. ISW 6. listopadu navíc zdůraznil, že předmětem diplomatických debat je i evropská bezpečnostní architektura, a ruské požadavky zůstávají v rozporu s evropskými pozicemi.

Kupjansk sám o sobě mír nevyjedná. Ale každý den, kdy Rusko drží jen nestabilní přítomnost místo plné kontroly, je den, kdy Moskva ztrácí kus argumentu, že válku vyhrává.

Patnáct kilometrů potrubí pod Oskilem. Půl roku bojů ve tmě. A ruská armáda, která se u Kupjansku učí, že vstoupit do města je jedna věc, a udržet ho věc úplně jiná.