Ukrajina začala prodávat drony a rušičky do celého světa. Výrobci popisují, jak funguje nový zbrojní byznys uprostřed války

Země, která třetím rokem odráží ruskou invazi, se rozhodla proměnit válečné know-how v exportní artikl. Nejde přitom o nekontrolovaný výprodej zbraní komukoli, kdo zaplatí. Usnesení vlády č. 875 otevírá úzce střežený kanál výhradně do partnerských států v rámci programu Drone Deal, a i tam platí tvrdé pojistky. Čtyři soukromé firmy, které o novém modelu mluví nejhlasitěji (TAF Industries, BlueBird Tech, Kvertus a Frontline Robotics), zatím budují spíš exportní infrastrukturu a zahraniční partnerství než sériové zásilky. Přesto se ukrajinský obranný průmysl poprvé v historii systematicky otevírá světu. A dělá to uprostřed války.

Co přesně Ukrajina nabízí a komu

Pod pojmem „drony a rušičky“ se skrývá překvapivě široké portfolio. TAF Industries, uváděná s kapacitou 60–80 tisíc dronů měsíčně, vyrábí FPV střely Kolibri a interceptory TAF-I10 určené k sestřelování nepřátelských bezpilotníků. Frontline Robotics nabízí logistický dron Linza a průzkumný Zoom. BlueBird Tech staví na detektoru Čujka a systému elektronického boje Grets, oba prošly kódifikací NATO. Kvertus pak dodává celé spektrum od ručních rušiček po vozidlový systém Cerberus, jehož veřejně uvedená cena startuje na zhruba 25 tisících korunách.

Kupovat ale nemůže kdokoli. Zrychlený režim funguje jen pro státy s podepsanou dohodou v režimu Drone Deal. Ke konci června 2026 byly veřejně jmenované Nizozemsko, Litva a Lotyšsko, implementace běžela s Dánskem a jednalo se s Německem, Kanadou i USA. Rada národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny 2. července zmínila šest podepsaných dohod a přes dvacet zemí, které o připojení uvažují. Úplný seznam partnerských států ale zveřejněn nebyl.

Třicet dnů místo devadesáti: jak byznys funguje v praxi

Standardní exportní procedura na Ukrajině obnáší pět kroků, zapojení Státní služby exportní kontroly (DSSE), meziresortní prověrky a projednání v komisi při RNBO. Celý proces může trvat až 90 dnů. Nový režim podle usnesení č. 875 ho zkracuje na třetinu, za předpokladu, že:

• zboží je přijaté do výzbroje nebo kódifikované ministerstvem obrany,
• cílová země spadá do schváleného seznamu partnerů,
• exportér je registrovaný u DSSE a doloží dokumenty o koncovém uživateli,
• hodnota hotového výrobku nepřekračuje hranici 15 milionů hřiven (zhruba 9 milionů Kč).

Stát si navíc bere podíl: 20 % z exportu hotových výrobků a technologií a 30 % z exportu komponent směřuje do zvláštního fondu na rozvoj obranného průmyslu. Peníze se tedy vracejí zpět do systému, který drony vyrábí.

Klíčová pojistka: ministerstvo obrany každé čtvrtletí sestavuje seznam kritických položek, které nesmějí opustit zemi. Pokud armáda potřebuje totéž zboží, povolení se jednoduše neudělí. BlueBird Tech to ve svém oficiálním stanovisku formuluje bez diplomatických kudrlinek: ozbrojené síly mají vždy přednost, firma nevyveze nic, co by poškodilo zásobování fronty.

Tři cesty ven: prodej, licence, společná výroba

V debatě o ukrajinském zbrojním exportu se směšují tři zásadně odlišné věci. Za prvé přímý prodej hotového výrobku z Ukrajiny. Za druhé export technologie a duševního vlastnictví. Za třetí společná výroba v zahraničí. A právě druhá a třetí cesta jsou u sledovaných firem v létě 2026 viditelně dál než klasický vývoz kusů zboží.

Nejčistší případ představuje Frontline Robotics. Ta ještě před spuštěním zrychleného režimu navázala spolupráci s německým Quantum Systems. Ukrajinska Pravda to v dubnu 2026 popsala jako první veřejně doložený transfer ukrajinské vojenské technologie do zahraničí od začátku plné invaze. Nejde o zaslání krabice s drony, ale o vývoz know-how a budování společného výrobního závodu.

TAF Industries zvolila podobnou cestu: v dubnu 2026 podepsala s finskou Summa Defence zatím nezávazné memorandum o možné výrobě ve Finsku v rámci programu Build with Ukraine. Hotový kontrakt to není, ale směr je jasný: výroba blíž k zákazníkům z NATO, mimo dosah ruských raket.

Motivy jsou pragmatické. Výrobní hala v Německu nebo Finsku je bezpečnější než ta na Ukrajině. Lokální přítomnost usnadňuje certifikaci, přístup ke státním zakázkám i dodavatelským řetězcům. A pro partnerskou vládu je politicky stravitelnější kupovat od společného podniku na vlastním území než dovážet zbraně ze země ve válce.

Česko jako potenciální partner

Český ministr zahraničí v lednu 2026 při návštěvě Kyjeva jednal o spolupráci v oblasti obrany proti dronům a otevřeně mluvil o přenosu ukrajinské expertizy do Česka. Na oficiálním seznamu partnerů Drone Deal ale Česká republika v létě 2026 veřejně nefigurovala.

Podle nás je ČR realistickým kandidátem spíš na transfer know-how, společné testování a průmyslové projekty než na přímý nákup přes zrychlený režim v nejbližších měsících. České firmy přitom mohou v segmentu levných dronů a protidronových systémů čelit nové konkurenci, ale zároveň i příležitosti. Ukrajinské technologie jsou bojově ověřené, iterují v tempu, které západní certifikační procesy neznají, a jejich poměr výkonu k ceně je těžko překonatelný.

Proč to není jen obchod, ale strategie

Ukrajinský obranný průmysl má podle vládních odhadů výrobní kapacitu přesahující 50 miliard dolarů, zatímco domácí objednávky jsou výrazně nižší. Přebytečná kapacita existuje, a nechat ji ležet ladem by bylo plýtvání uprostřed existenční války.

Nový zbrojní byznys ale není primárně o penězích. Je o tom, aby se ukrajinské válečné inovace staly součástí spojeneckého obranného ekosystému. Země, která integruje ukrajinské drony do vlastní armády nebo vyrábí rušičky podle ukrajinské licence, má zcela jiný důvod stát při Kyjevu než ta, která jen posílá humanitární pomoc. Mechanismus běží teprve měsíc a veřejně doložené sériové dodávky přes usnesení č. 875 zatím chybí. Infrastruktura, partnerství a politická vůle ale už stojí, a to je v obranném průmyslu vždycky víc než polovina cesty.