Ukrajinci ničí ruské rafinerie a výsledky jsou drtivé, benzin v Rusku dochází. Krizi může zastavit jedině Zelenskyj

V noci na 16. června dopadl ukrajinský dron na moskevskou rafinerii Gazpromněfti. Nešlo o efektní plamen ze zásobní nádrže, jaký se dobře sdílí na sociálních sítích. Podle průmyslových zdrojů citovaných agenturou Reuters zásah poškodil primární zpracovatelskou jednotku, která tvoří 53 % kapacity celého závodu. Rafinerie patří ke klíčovým zdrojům paliv pro Moskvu a okolí. Volodymyr Zelenskyj útok potvrdil a zdůraznil, že cíl ležel přes 500 kilometrů od ukrajinských pozic. Právě tenhle detail, vzdálenost, přesnost a typ zasaženého zařízení, ukazuje, kam se ukrajinská kampaň posunula.

Nejde o požáry, ale o technologická srdce rafinerií

Ukrajina už necílí primárně na skladovací nádrže, jejichž oprava trvá týdny. Analytická studie serveru Meduza z konce května ukazuje posun k úderům na sekundární zpracovatelské jednotky, zařízení, která se opravují měsíce a často závisejí na importovaných, sankčně nedostupných komponentech. Průměrná hloubka zásahů se meziročně zdvojnásobila zhruba ze 400 na 800 kilometrů, což může naznačovat i postupné vyčerpávání ruské protivzdušné obrany v zázemí.

Čísla mluví jasně. Zelenskyj 1. června uvedl, že od ledna do května Ukrajina zasáhla 15 ruských rafinerií. Bloomberg prostřednictvím Deutsche Welle upřesňuje, že jen v květnu šlo nejméně o 16 útoků na ropná zpracovatelská zařízení a zasaženo bylo osm z deseti největších ruských rafinerií. Průměrné květnové zpracování kleslo na 4,58 milionu barelů denně, o třináct procent meziročně a nejníž od října 2009. Na začátku června objemy spadly podle analytických odhadů citovaných Bloombergem ještě níž, na dvacetileté minimum.

Fronty, limity a QR kódy: jak krize vypadá na pumpách

„Benzin dochází“ neznamená, že v celém Rusku stojí prázdné pumpy. Znamená to ale, že systém zásobování praskl na několika místech najednou a trhliny se šíří.

Nejtvrdší situace panuje na Krymu a na okupovaných územích. V Sevastopolu funguje volný prodej jen na vybraných čerpacích stanicích, platí limit 20 litrů na osobu, zákaz tankování do kanystrů a přídělový systém přes QR kódy. V Belgorodské a Kurské oblasti zavedla síť Rosněfti obdobná omezení. Celostátně pak Tatněfť, jedna z největších ruských sítí, nastavila limity 30 litrů benzinu a 60 litrů nafty na zákazníka po celé zemi, jak informoval Kommersant.

Ruské ministerstvo energetiky samo připustilo, že vzdušné útoky způsobují „dočasné složitosti“ v zásobování. Průměrná cena benzinu v Rusku od začátku roku stoupla o 5,6 %. Část omezení přitom prohlubují panické nákupy: řidiči plní kanystry a náhradní nádrže, čímž lokální výpadky proměňují v regionální fronty.

Moskva hasí, ale nestíhá

Kreml reaguje jedním nouzovým opatřením za druhým. Zákaz exportu benzinu pro producenty prodloužil do 31. července. Zákaz vývozu leteckého paliva platí do konce listopadu. Ruské železnice zřídily krizový štáb pro přepravu pohonných hmot. A v polovině června přišel krok, který nejlépe ilustruje hloubku problému: vybraným rafineriím bylo povoleno uvádět na trh benzin a naftu s parametry fakticky odpovídajícími normě Euro 3, benzin s obsahem síry do 150 miligramů na kilogram, nafta do 350 miligramů. K tomu vyšší podíl aromátů a příměsí. Stát obětoval kvalitu ovzduší i životnost moderních motorů ve prospěch objemu.

Ani zahraniční pomoc situaci nezachrání. Podle propočtu citovaného serverem The Bell by plná přesměrovaná běloruská exportní kapacita pokryla méně než deset procent ruské poptávky po automobilovém benzinu.

Všechna tato opatření mají jedno společné: řeší následky, nikoli příčinu. Každý další zásah ukrajinského dronu do rafinerie nebo logistického uzlu přebíjí efekt předchozích oprav. Nové škody přibývají rychleji, než se staré stihnou zacelovat, zvlášť když jde o sankčně citlivé technologie, které nelze jednoduše nahradit.

Proč to Kremlu bolí víc, než se zdá

Paradoxně nejde o okamžitý kolaps ruských příjmů z ropy. Menší domácí zpracování dokonce vyhnalo víc surové ropy na exportní trh; ruské námořní vývozy dosáhly v květnu válečného maxima. Kreml tedy krátkodobě nepřichází o devizové příjmy tak lineárně, jak by se čekalo.

Skutečná bolest je jinde. Rusko vstupuje do léta, kdy roste spotřeba paliv v dopravě, a zároveň začíná zemědělská sezona, kdy kombajny a kamiony potřebují naftu. Právě proto vláda exportní zákaz zdůvodnila „vysokou sezonní poptávkou a zemědělskými polními pracemi“. Pokud bude nafta dál dražší a hůř dostupná, prodraží se sklizeň, kamionová doprava i rozvoz potravin do regionů. The Bell v červnovém rozboru konstatoval, že letošní palivová krize „vypadá hůř než cokoli předtím“.

Pro české pumpy přitom ruská domácí krize přímou hrozbu nepředstavuje. Podle červnového výhledu Mezinárodní energetické agentury se světový trh s ropou vrací k převisu nabídky; problém je specificky ruský, vnitřní a distribuční.

Klíč drží Kyjev

Ukrajinská kampaň proti rafineriím nepůsobí jako jednorázový výstřel. Meduza eviduje stabilně přes třicet ověřených dálkových útoků měsíčně, Zelenskyj hovoří o patnácti zasažených rafineriích za pět měsíců a dosah dronů se prokazatelně prodlužuje. Moskva umí stavět zábrany, přesouvat vlaky a tisknout nařízení o snížené kvalitě paliv. Ale jediné, co dokáže zastavit přísun nových škod, je přerušení samotných útoků. A o tom rozhoduje Kyjev, ne Kreml.

Rusko se ocitlo v pozici, kterou dobře zná z vlastní vojenské doktríny: protivník drží iniciativu a obránce jen reaguje. Tentokrát ale hoří rafinerie, ne pozice na frontě, a hasicí přístroj má v ruce Zelenskyj.