Ukrajinci v Africe otevřeli druhou frontu proti Rusku. Cvičí tam povstalce a potopili ruský tanker

Dne 3. března 2026 explodoval ve Středomoří mezi Maltou a Libyí ruský plynový tanker Arctic Metagaz. Libyjská námořní záchranná agentura nejprve hlásila potopení, ruské ministerstvo dopravy obvinilo ukrajinské bezposádkové čluny vypuštěné z libyjského pobřeží. Jenže tanker neklesl ke dnu: těžce poškozený vrak týdny driftoval a nakonec byl odtahován k libyjskému pobřeží. Incident se stal symbolem něčeho většího, rozptýlené zpravodajské a dronové války, kterou Ukrajina podle řady indicií vede proti ruským zájmům tisíce kilometrů od Donbasu. Borisenko to v rozhovoru pro TASS ze 17. července zasadil do širšího rámce: Mali, Libye, Súdán. Kde končí propaganda a kde začínají ověřitelná fakta?

Tanker, který měl klesnout ke dnu

Útok na Arctic Metagaz je nejtvrdší ze všech indicií. Podle vyšetřování stanice RFI, které převzal Euronews, zasáhl strojovnu tankeru autonomní hladinový dron Magura V5, stejný typ, jaký ukrajinská vojenská rozvědka HUR nasazuje v Černém moři proti ruským válečným lodím. Ukrajina útok veřejně nepotvrdila ani nepopřela.

Prvotní zprávy hovořily o potopení. Reuters s odkazem na libyjské úřady psal o lodi, která po explozích klesla ke dnu. Technická zpráva francouzského střediska CEDRE z dubna ale upřesnila, že plavidlo bylo těžce poškozeno, driftovalo směrem k Libyi a probíhaly pokusy o jeho stabilizaci. Koncem března Euronews potvrdil, že vrak byl vlečen k libyjskému západnímu pobřeží. „Potopení“ tedy vychází z prvních hodin po útoku; reálně šlo o vyřazení z provozu a následný nekontrolovaný drift.

Pro NATO se z incidentu stal argument v debatě o ruské stínové flotile. Aliance na jednání 17. března 2026 konstatovala, že tyto tankery financují Putinovu válku a zároveň ohrožují námořní bezpečnost i životní prostředí. EU v květnu dále zpřísnila omezení proti stínové flotile a službám pro ruské tankery na zkapalněný zemní plyn.

Mali a Libye: drony, instruktoři, diplomatická roztržka

Borisenko tvrdí, že v Mali působí ukrajinští instruktoři u „islamistických bojovníků“. Nezávislé zdroje ale kreslí jiný obrázek. Le Monde v říjnu 2024 popsal vazby mezi Kyjevem a tuarežsko-separatistickými strukturami CSP a FLA, včetně dronové podpory severomalských rebelů. Andrij Jusov, mluvčí ukrajinské vojenské rozvědky, tehdy v televizi připustil, že Ukrajina poskytla rebelům „informace, a nejen je“, formulace záměrně neurčitá, ale výmluvná.

Mali na to reagovalo razantně: už 4. srpna 2024 přerušilo s Ukrajinou diplomatické vztahy a označilo její chování za podporu terorismu. Červencové útoky povstalců na Gao, Anéfis, Aguelhok a další města v roce 2026 potvrdila i Africká komise pro lidská práva. Zda za nimi stojí ukrajinské know-how, nebo jde o vlastní kapacity rebelů, zůstává otevřené.

V Libyi je stopa konkrétnější. Investigace RFI mluví o více než 200 ukrajinských vojenských specialistech v západní části země, kteří měli oficiálně cvičit místní vojáky v práci s drony. Z těchto pozic měly být podle stejného vyšetřování vedeny i údery na ruské cíle, včetně útoku na Arctic Metagaz. K Súdánu pak Borisenko tvrdí, že Ukrajinci v listopadu 2025 pomáhali silám RSF při dobytí El Fašíru. Pro tento konkrétní detail se ovšem nepodařilo dohledat nezávislé potvrzení; CNN dříve informovala o pravděpodobných ukrajinských speciálních operacích proti silám podporovaným Wagnerem v Súdánu, ale v jiném kontextu.

Proč právě Afrika: ruské zájmy, které stojí za to zasáhnout

Afrika není náhodná kulisa. Rusko tam přes někdejší Wagner a jeho nástupce, státem řízenější Africký korpus, buduje vliv od roku 2017. Podle Congressional Research Service zamířily do Afriky tisíce ruských bezpečnostních pracovníků; po Prigožinově vzpouře v roce 2023 se operace centralizovaly pod přímější kontrolu GRU. Databáze ACLED popisuje Africký korpus jako explicitnější nástroj ruské zahraniční politiky než původní Wagner.

NATO v expertní zprávě z roku 2024 konstatovalo, že Wagner v Libyi proměnil zemi v platformu pro destabilizaci celého Sahelu. Právě tady se ruské obvinění obrací jako bumerang: Moskva obviňuje Kyjev z destabilizace regionu, kde sama roky buduje vojensko-politické struktury provázené porušováním lidských práv a netransparentními ekonomickými aktivitami, jak připomíná i česká strategie pro Afriku.

Strategický smysl pro Kyjev by byl trojí: zdražit Rusku africké proxy operace, zasáhnout zdroje financování včetně stínové flotily a ukázat, že ruské zázemí mimo Ukrajinu není bezpečné. Žádný z těchto cílů Ukrajina veřejně nepřiznala. Jde o popiratelné operace, a právě v tom spočívá jejich síla.

Druhá fronta, nebo zpravodajská válka?

Pojem „druhá fronta“ je třeba číst správně. Nejde o novou souvislou frontovou linii po vzoru Donbasu nebo Záporoží. Jde o rozptýlenou dronovou, zpravodajskou a sabotážní kampaň proti ruským proxy strukturám, logistice a energetickým trasám. Velitel spojeneckých sil NATO v Evropě v květnu 2026 řekl, že se aktuálně neobává rozšíření války do Středomoří jako takového. Ale Arctic Metagaz ukázal, že ruské energetické plavby v evropském sousedství nejsou mimo dosah.

Borisenkovo tvrzení není vymyšlené z ničeho, opírá se o reálné stopy, které potvrzují i nezávislé zdroje. Jednotlivé body ale mají velmi různou důkazní sílu. Nejsilnější je libyjská linie s tankerem a ukrajinskými specialisty. Malijská stopa je doložená spíš v rovině kontaktů a dronového know-how než přímého školení islamistů. Súdánský detail o El Fašíru zůstává nepotvrzený.

Pro Česko je dění relevantní nepřímo: česká strategie výslovně uvádí, že bezpečnostní problémy afrických regionů dopadají na EU a její členské státy. Útoky na ruskou stínovou flotilu ve Středomoří zvyšují riziko pro námořní dopravu a pojištění, a tím i pro širší energetický trh, na němž závisí celá Evropa.

Válka na Ukrajině se rozlila za hranice jednoho bojiště. Ne jako klasická invaze, ale jako síť malých, popiratelných úderů tam, kde to Moskvu bolí nejvíc: u peněz, vlivu a prestiže.