„Neschopnost, rozpad schopnosti bránit se.“ Ukrajinské drony nad Petrohradem rozpoutaly peklo, než dorazí Putin

Třicet jedna nádrží o celkové kapacitě 324 tisíc kubíků, roční průchodnost 12,5 milionu tun ropy. Petrohradský ropný terminál není okrajový sklad, je to tepna, kterou ruský export proudí na Balt. Když nad ním v nočních hodinách vyšlehly plameny a letiště Pulkovo hlásilo omezení provozu, město se probudilo do reality, kterou Kreml dosud úspěšně odsouval za horizont veřejné pozornosti. Ukrajinské speciální operační síly zásah potvrdily, prezident Zelenskyj připomněl vzdálenost od hranice. A major Jevhen Karas, velitel 413. samostatného pluku bezpilotních systémů „Rejd“, v komentářích k sérii útoků mluví o „neschopnosti a rozpadu schopnosti bránit se“. Jak moc má pravdu, a kde přehání?

Petrohrad v ohni při zahájení SPIEF

Petrohradské mezinárodní ekonomické fórum je vlajková akce Kremlu. Každý rok se v Putinově rodném městě scházejí investoři, šéfové státních korporací a zahraniční delegace, aby naslouchali příběhu o stabilním, sebevědomém Rusku. Letos fórum začalo 3. června, a právě v tu chvíli se nad městem táhl černý dým z hořícího terminálu.

Načasování není náhoda. Ukrajinská strana opakovaně prokázala schopnost koordinovat údery s politicky citlivými momenty. Zásah terminálu nepředstavuje přímou hrozbu pro Putina osobně, v otevřených zdrojích nic takového nenaznačuje. Jde o něco jiného: demonstraci, že ani město spojené s prezidentským jménem a velkou mezinárodní akcí není mimo dosah. Bezpečnostní obraz, který má fórum prodávat, se v přímém přenosu rozpadá.

Kampaň, ne náhoda

Petrohradský zásah nestojí osamoceně. Od března 2026 ukrajinské síly systematicky tlačí na baltské ropné uzly v Leningradské oblasti. Ust-Luga, hlavní exportní brána, kudy loni prošlo přes 30 milionů tun ropných produktů. Primorsk. Kiriše, kde podle Zelenského po sérii úderů zůstalo jen asi 40 % kapacity.

Březnový souhrn ukrajinského ministerstva obrany hovoří o pěti zasažených strategických závodech a deseti ropných či rafinérských zařízeních za jediný měsíc. V dubnu přibylo čtrnáct rafinérií a terminálů, dosahy se pohybovaly mezi 900 a 1 500 kilometry. Nejde přitom jen o ropu; ve stejných soupisech figurují zásahy fregat, odpalovacích zařízení Iskander i pobřežních systémů Bastion. Ukrajina vede širší kampaň hlubokých úderů a ropná infrastruktura je její nejviditelnější, nikoli jedinou složkou.

Ekonomický dopad je kumulativní. Každý zasažený terminál neznamená okamžitý kolaps ruského exportu, ale postupné opotřebování: výpadky kapacit, přesměrování toků, rostoucí náklady na opravu a ochranu. Právě tato vyčerpávací logika dává dronové kampani strategický smysl.

Rozpad obrany, nebo přetížení?

Karasův výrok o „rozpadu schopnosti bránit se“ zní kategoricky. Realita je složitější, a zajímavější.

Databáze Oryx eviduje 416 vizuálně potvrzených ztrát ruských systémů země–vzduch od začátku invaze. Ukrajinské ministerstvo obrany jen za březen 2026 uvádí zásahy dvanácti mobilních systémů S-300 a S-400 a dalších deseti systémů kratšího dosahu (Tor, Buk, Pancir, Tunguska). Čísla jsou impozantní.

Jenže analytici z britského think-tanku RUSI ve studii z konce roku 2025 varují před opačným extrémem. Viditelné požáry v ruském týlu vytvářejí dojem totálního selhání protivzdušné obrany. Ve skutečnosti ale mnoho důležitých cílů zůstává pro Ukrajinu špatně dosažitelných. Úspěšný průnik k lépe chráněným objektům často vyžaduje salvo přesahující sto bezpilotních prostředků na jeden směr útoku, aby se obrana zahltila.

Přesnější popis tedy není kolaps, ale přetížení a vynucená prioritizace. Rusko stále drží silnou protivzdušnou obranu; problém je, že obrovské území nelze krýt celé najednou. A právě tady se ukazuje dilema, které Karas pojmenovává ostřeji, než dovolují data, ale v jádru správně: Moskva musí vybírat. Nové systémy Pancir se podle dostupných záběrů objevují na střechách moskevských budov. Hlavní město se opevňuje. Petrohrad, rafinérie v Kirišách nebo terminály u Ust-Lugy ale zůstávají s tenčím krytím. Režim chrání symboly moci, ne každou rafinerii stejně.

Co drony dokážou, a co ne

Posun oproti počátkům války je dramatický. V roce 2022 byl první hluboký zásah ruského strategického letiště starým dronem Tu-141 Striž výjimečnou operací, která obletěla svět. Dnes je měsíční souhrn desítek zasažených cílů v hloubce tisíc a více kilometrů rutinou.

Přesto platí střízlivé varování analytiků z amerického CSIS: hluboké údery nejsou zázračná zbraň. Samy o sobě Putina k jednacímu stolu nedonutí a dron nenahradí vojáka, který drží území. Mohou ale zvyšovat náklady, rozptylovat protivzdušnou obranu, poškozovat logistiku a zhoršovat ruskou ekonomickou i vojenskou efektivitu.

Rizika eskalace jsou rovněž reálná:

• Odvetné údery: silnější ruské útoky na ukrajinská města a infrastrukturu.
• Přelévání k hranicím NATO: při březnovém útoku na Ust-Lugu některé drony vstoupily do estonského vzdušného prostoru. Tallinn situaci neeskaloval, ale oznámil úpravy legislativy a posílení protidronových schopností.
• Ruská adaptace: spirála úder–protiúder se točí rychle. Techniky účinné jeden týden mohou být za dva zastaralé.

Okno, které se neustále posouvá

Karas velí pluku, který vznikl v srpnu 2024 jako prapor a už v říjnu 2025 narostl na pluk; tempo růstu kopírující tempo celé ukrajinské dronové revoluce. Jeho optika je pochopitelně ofenzivní a jeho výroky slouží i jako komunikační zbraň. „Rozpad schopnosti bránit se“ je formulace, která cílí na ruskou veřejnost a mezinárodní publikum stejně jako na nepřátelskou protivzdušnou obranu.

Data ale ukazují, že pod rétorikou leží tvrdé jádro. Rusko skutečně nedokáže současně krýt metropole, režimové akce a rozptýlenou energetickou infrastrukturu. Petrohradský terminál v plamenech při zahájení SPIEF je toho nejčerstvějším důkazem.

Otázka není, jestli se okno v ruské obraně zavře. Otázka je, kolik ropných nádrží ještě shoří, než se Moskva rozhodne, co obětuje, a co si nechá.