Portugalsko má dilema: USA tlačí, aby koupilo F-35 za „velmi konkurenční“ nabídku, ale zvažuje i evropské rivaly

Rubio na tiskové konferenci po jednání s portugalským protějškem Paulem Rangelem žádal „férovou příležitost předložit konkurenční nabídku“ a F-35 označil za „nejlepší letoun na světě“. Rangel odpověděl diplomaticky: Portugalsko návrh „vážně zvažuje“, ale stejně tak zvažuje i jiné možnosti a rozhodne „národní zájem“. Tím jedinou větou shrnul podstatu dilematu, které se v Lisabonu vaří už měsíce. Nejde totiž jen o to, který stroj lépe létá. Jde o to, na koho chce být Portugalsko příštích třicet až čtyřicet let navázané.

Americký tlak začal dávno před Rubiem

Říjnová návštěva šéfa americké diplomacie nebyla první salva. Už v únoru 2026 veřejně lobboval americký velvyslanec v Lisabonu John Arrigo. Argumentoval interoperabilitou v NATO a prohlásil, že nákup F-35 by portugalské letectvo posunul do „Champions League“. O osm měsíců později přijel Rubio a zvedl téma na nejvyšší diplomatickou úroveň.

Načasování není náhodné. Portugalsko dosud nevyhlásilo formální výběrové řízení na nástupce stárnoucí flotily F-16M, a právě v této fázi, kdy se teprve formují požadavky a politická atmosféra, lze výsledek nejsnáze ovlivnit. Co přesně americká strana nabízí, ovšem zůstává zahalené. Rubio mluvil o „konkurenční nabídce“, ale nezveřejnil cenu, počet kusů, harmonogram dodávek ani průmyslové kompenzace pro portugalský průmysl. „Konkurenčnost“ tak zatím stojí hlavně na schopnostech samotného letounu a na argumentu, že čtvrtina hodnoty každého F-35 podle Lockheed Martin vzniká v Evropě.

Evropa nenechala pole volné

Zatímco Washington tlačil shora, evropští výrobci budovali vlastní pozice zdola, přes průmyslové vazby a konkrétní nabídky.

Nejdál je francouzský Dassault. Oficiální nabídku letounu Rafale předal portugalské vládě a letectvu už v červenci 2026. V září pak podepsal průmyslové memorandum s AED Cluster Portugal, čímž signalizoval ochotu zapojit místní firmy do dodavatelského řetězce. Rafale se prezentuje jako plně víceúčelová platforma schopná současně plnit úlohy vzdušné nadvlády, průzkumu i útoku během jediného letu.

Airbus s Eurofighterem Typhoon je o krok pozadu, ale ne o moc. Koncem září 2026 avizoval, že nevyžádanou nabídku pro Portugalsko předloží na přelomu října a listopadu. Šéf Airbusu pro Portugalsko přitom mluvil o „Eurofighteru co nejvíc portugalském“, tedy o maximální lokální průmyslové vratce. Typhoon navíc není končící program: Německo v říjnu 2025 objednalo dvacet nových kusů s dodávkami do roku 2034 a Airbus kolem něj buduje evropský „suverénní“ bojový ekosystém včetně spolupráce s bezpilotními prostředky.

Třetí evropskou alternativou je švédský Gripen E od Saabu, letoun s otevřenou architekturou, rychlými upgrady a schopností operovat z improvizovaných ploch. Brazilský kontrakt na 36 kusů ukázal, že Saab umí nabídnout hluboký transfer technologií. Veřejně dohledatelný důkaz o konkrétní portugalské nabídce Saabu ale k říjnu 2026 chybí, takže Gripen zůstává spíše možnou alternativou než doloženým finalistou.

Pátá generace versus evropská suverenita

Jádro portugalského dilematu se dá zúžit do jedné otázky: co má větší cenu, špičková bojová schopnost, nebo strategická nezávislost?

F-35A je jediný kandidát páté generace. Nabízí nízkou pozorovatelnost, interně nesenou výzbroj, senzorovou fúzi a síťové propojení s rostoucím klubem uživatelů v NATO; program provozuje nebo objednalo dvacet zemí včetně České republiky, Polska, Finska či Německa. Průměrná cena letounu v posledních výrobních sériích činí podle Lockheed Martin zhruba 2,1 miliardy korun, ale to je pouze cena za stroj bez výzbroje, výcviku, simulátorů a logistické podpory. Exportní balík bývá výrazně dražší.

Evropské typy technologii nízké pozorovatelnosti páté generace nenabízejí. Nabízejí ale něco jiného:

• Vyšší průmyslovou suverenitu – Portugalsko by nebylo závislé na americkém politickém a logistickém ekosystému.
• Větší lokální vratku – evropští výrobci explicitně slibují zapojení portugalských firem.
• Menší geopolitické riziko – v době, kdy předvídatelnost americké zahraniční politiky kolísá, má evropský dodavatel pro některé země vyšší pojistnou hodnotu.

Portugalský ministr obrany Nuno Melo už v listopadu 2025 řekl, že chce soutěž mezi americkými a evropskými výrobci a že cílem je posílit „evropský pilíř NATO“. Tím naznačil, že Lisabon nechce jen nejlepší letadlo, chce nejlepší balík.

Co to znamená pro Česko a širší NATO

Každý další evropský zákazník F-35 posiluje síťový efekt programu: sdílený výcvik, logistiku, taktická data i politický argument, že F-35 je de facto standard vyššího patra Aliance. Česká republika má první stroje převzít v roce 2031 a plných operačních schopností dosáhnout v roce 2035. Portugalský nákup F-35 by tento ekosystém rozšířil. Naopak evropské vítězství v Lisabonu by posílilo linii „kupujte evropské“ a mohlo by ovlivnit debatu v dalších zemích, které teprve volí.

Portugalské F-16M mají zajištěnou americkou podporu minimálně do roku 2027 a průběžné modernizace jim drží základní relevanci. Fungují ale spíš jako most k náhradě než jako dlouhodobé řešení. Pokud chce Lisabon plynulý přechod na nový typ na začátku třicátých let, nemůže rozhodnutí příliš odkládat; výrobní a dodací fronty u západních bojových letounů se počítají na roky.

Lisabon teď sedí u stolu, kde na jedné straně leží technologicky nejpokročilejší víceúčelový bojový letoun světa podpořený osobní návštěvou amerického ministra, a na druhé dva konkrétní evropské návrhy slibující průmyslovou spoluúčast a strategickou autonomii. Tendr ještě ani nezačal, a přesto se o výsledek už bojuje.