Ruský válečný zpravodaj Dmitrij Stěšin zveřejnil na Telegramu výčet eskalačních pák, které prý Kreml dosud nepoužil, a naznačil, za jakých podmínek by přišla na řadu jaderná zbraň.
Stěšin patří k dlouholetým korespondentům Komsomolské pravdy a na svém telegramovém kanálu „Russkij tarantas“ s přibližně 138 tisíci odběrateli pravidelně komentuje průběh války na Ukrajině z otevřeně prokremelských pozic. Ukrajinská databáze War & Sanctions ho eviduje jako propagandistu, který válku pokrývá z proruských pozic od roku 2014. Právě proto je důležité jeho slova nečíst jako přepis rozkazu z Kremlu, ale jako sondu do toho, jak ruský válečný mediální prostor normalizuje představy o další eskalaci. A ta sonda je znepokojivá.
Čtyři „trumfy“, které prý Kreml drží v záloze
V příspěvku zveřejněném v první polovině roku 2026 Stěšin vyjmenovává čtyři nevyužité páky:
- Osud Pobaltí, tedy Estonska, Lotyšska a Litvy, členských států NATO na exponovaném severovýchodním křídle Aliance.
- Čtyři průlivy v Baltském moři, které konkrétní průlivy má na mysli, neupřesňuje.
- Zničení ukrajinských elit v místech jejich působení, formulace, která svou logikou odpovídá takzvaným dekapitačním úderům, tedy cíleným úderům na politické a vojenské vedení.
- Fungující jaderné elektrárny, opět bez bližšího určení, zda myslí ukrajinské, nebo i jiné.
Klíčové je, že Stěšin tyto body řadí do jednoho balíku dosud nevyužitých eskalačních nástrojů. Podle jeho logiky Kreml sází na pokračování konvenční pozemní války a tvrdší páky drží jako rezervu. „Kraj je blízko, ale ještě nenastal,“ píše. Sugestivně líčí blízkost zlomu, ale nedává žádný ověřitelný harmonogram ani měřitelný spouštěč.
Atomovka a „kolektivní vina“: Stěšinův vlastní práh
Jadernou zbraň Stěšin výslovně spojuje s něčím, co nenajdete v žádném oficiálním dokumentu: s „hodnocením míry zapojení a kolektivní viny občanů země-protivníka“. V jeho podání se civilní společnost protivníka v určitém bodě přestává lišit od legitimního válečného cíle. Jde o ideologickou racionalizaci masového násilí, nikoli o právní nebo doktrinální kategorii.
Sám přitom přirovnává situaci k americkému jadernému útoku na Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945. Tvrdí, že u Japonska byla „kolektivní vina“ společnosti vysoká a že Američany s Japonci nespojovala žádná kulturní blízkost, takže chyběly morální zábrany. U Ruska a Ukrajiny prý takové vazby existují, a proto konflikt „nemusí mít řešení přes masové obětování“. Není to historicky neutrální analogie, je to legitimační rámec, který otevírá prostor pro úvahy o eskalaci a zároveň si nechává zadní vrátka.
Jak se to liší od oficiální ruské doktríny
Revidovaná ruská jaderná doktrína, kterou Putin podepsal 19. listopadu 2024, pracuje s úplně jinými kategoriemi. Podle AP doktrína počítá s jadernou odpovědí v těchto případech:
- Odpověď na použití zbraní hromadného ničení proti Rusku nebo jeho spojencům.
- Balistický útok na ruské území.
- Zásah kritických objektů ohrožujících ruský odvetný jaderný potenciál.
- Konvenční agrese, která ohrožuje suverenitu a územní celistvost Ruska nebo Běloruska.
- Nově: útok nejaderného státu za podpory jaderné mocnosti může být chápán jako společný útok.
Doktrína je záměrně vágní, nechává Kremlu široký manévrovací prostor a protivníka drží v nejistotě. Ale ani v této rozšířené verzi se neobjevuje nic o „kolektivní vině“ obyvatelstva. Stěšin jde dál než stát, jehož válku komentuje. Jeho mix (Pobaltí, průlivy, likvidace elit, fungující jaderné elektrárny a morální ospravedlnění přes kolektivní odpovědnost civilistů) je ostřejší a ideologičtější než cokoli, co obsahuje oficiální text.
Americká strana podle AP ani po listopadové revizi nezaznamenala změnu ruského jaderného postoje v praxi. Reálné eskalační zastrašování ano, bezprostřední příprava k použití ne. Ale právě v tom spočívá nebezpečí: tlak jestřábů na snížení jaderného prahu existoval už před revizí doktríny a výroky typu Stěšinových mohou předznamenávat nebo testovat hranice veřejně přijatelné eskalační debaty v Rusku.
Co to znamená pro Pobaltí, NATO a Česko
Pobaltí není náhodná zmínka. NATO tam k červnu 2026 rozmístilo devět mnohonárodních bojových uskupení na východním křídle, včetně nově zřízeného uskupení ve Finsku. Baltský prostor je dnes ještě citlivější bezpečnostní zónou než v době vzniku původní posílené předsunuté přítomnosti po roce 2014.
Podstatná je spojka přes článek 5 Severoatlantické smlouvy: útok na kteréhokoli člena Aliance by spadal do rámce kolektivní obrany. Forma pomoci není automaticky předepsaná, každý spojenec je povinen pomoci způsobem, který uzná za nutný, ale politicky by šlo o přímý test celé alianční architektury. Česko by nebylo mimo dění.
A zmínka o „fungujících jaderných elektrárnách“? České Dukovany se čtyřmi bloky VVER-440/V213 o instalovaném výkonu 2 040 MW a Temelín se dvěma bloky VVER-1000/V320 produkujícími přes 15 TWh ročně jsou sice kritickou infrastrukturou stejného typu, ale v zásadně odlišné situaci. Záporožská jaderná elektrárna na Ukrajině, největší v Evropě se šesti bloky VVER-1000, představuje podle souhrnné zprávy IAEA precedentní případ: jaderné zařízení v aktivní válečné zóně s vojenskými silami na místě, narušenými bezpečnostními pilíři a opakovanými výpadky vnějšího napájení. České elektrárny fungují v mírovém režimu uvnitř členské země NATO. Srovnatelné jako typ infrastruktury, nesrovnatelné jako bezprostřední válečný terč.
Proč Stěšina číst, a proč mu nevěřit
Válka na Ukrajině trvá déle než čtyři roky a za tu dobu se jaderné vyhrožování stalo v ruském veřejném prostoru rutinou. Stěšin není osamocený exot, jeho formulace zapadají do širšího proudu, který používá jaderné odstrašování, tlak přes NATO a představu trestající eskalace jako běžný slovník. Zároveň ale není mluvčím Kremlu ani důstojníkem generálního štábu. Jeho „trumfy“ nejsou potvrzeným plánem, jeho „kolektivní vina“ není doktrinální kategorie a jeho časový horizont neexistuje.
Právě v tom spočívá hodnota i nebezpečí takových textů. Neříkají, co Kreml udělá. Říkají, co je v Rusku možné říkat nahlas, aniž by to mělo důsledky. A hranice toho, co je přijatelné vyslovit, se za ty čtyři roky posunula výrazně dál, než si většina Evropanů dokáže představit.