Válka jen tak neskončí. „Celý Libanon musí shořet.“ Izraelský ministr řekl nahlas, na co ostatní neměli žaludek

Itamar Ben Gvir, ministr národní bezpečnosti a jedna z nejhlasitějších tváří izraelské radikální pravice, zveřejnil příspěvek, jehož znění citovala agentura Reuters: „Za každou slzu izraelské matky musí plakat tisíc libanonských matek. Celý Libanon musí shořet.“ Nebyl to výkřik opozičního politika ani komentátor na okraji dění. Byl to člen vlády Benjamina Netanjahua, koaliční partner, bez jehož hlasů kabinet nemá většinu. A právě v tom spočívá váha jeho slov, ne v tom, že by přímo velel armádě, ale v tom, že posouvají mantinely toho, co je v izraelské politice přijatelné říkat.

Kdo je Ben Gvir a co skutečně řídí

Ben Gvirův resort nemá s řízením izraelské armády nic společného. Podle oficiálních stránek ministerstva spadá pod něj izraelská policie, vězeňská služba a hasiči. Rozhodnutí o leteckých úderech na Bejrút nebo pozemních operacích v jižním Libanonu přijímá premiér Netanjahu společně s ministrem obrany Israelem Kacem.

Jenže Ben Gvirův vliv je jiného druhu. Je politický a koaliční. Bez jeho strany Židovská síla by Netanjahuova vláda ztratila parlamentní většinu. To mu dává páku, kterou žádný resort sám o sobě nevysvětluje. Když Ben Gvir mluví o spálení celého Libanonu, nepřikazuje generálům útok. Normalizuje jazyk, ve kterém se o válce diskutuje, a posouvá střed debaty směrem, kde se plošná odveta vůči celé zemi stává legitimním politickým požadavkem.

Co říkají ostatní a proč to zní jinak

Ben Gvirův výrok nebyl izolovaný exces v jinak umírněné vládě. Tentýž pátek slíbil Netanjahu Hizballáhu „velmi těžkou cenu“. Ministr obrany Kac mluvil o dlouhodobém držení bezpečnostního pásma v jižním Libanonu a varoval, že při dalším útoku na sever Izraele přijde úder na jižní předměstí Bejrútu. Ministr financí Bezalel Smotrič chtěl „otevřít brány pekla“.

Rozdíl mezi Ben Gvirem a zbytkem kabinetu není ve směru. Je ve slovníku. Netanjahu už 1. června nařídil útoky na bejrútskou čtvrť Dahíja a zdůvodnil je tím, že nemůže nastat situace, kdy Hizballáh útočí na izraelská města a jeho velitelství v Bejrútu zůstává mimo dosah. Kac hrozil dalšími údery a ničením vesnic. Všichni mluví o eskalaci, jen ji balí do vojensko-bezpečnostních formulací. Ben Gvir tu obálku strhl. Řekl totéž, ale jazykem kolektivního trestu, bez rozlišování mezi Hizballáhem a Libanonem jako celkem. Právě proto jeho slova rezonují jinak. A právě proto na ně ostatní „neměli žaludek“.

Příměří, které nikdy pořádně neplatilo

Aby bylo jasné, proč válka jen tak neskončí, je třeba podívat se na chronologii posledních dvou měsíců. Příměří mezi Izraelem a Libanonem vstoupilo v platnost 16. dubna 2026. Podle Reuters ale obsahovalo klauzuli, která Izraeli ponechávala právo na „všechna nezbytná opatření v sebeobraně“. To z něj od začátku dělalo spíš rámec pro snížení intenzity než skutečné zastavení bojů.

V praxi to vypadalo takto:

• Po 16. dubnu výrazně ubyly údery na Bejrút; Reuters k 1. červnu evidoval jen dva zásahy Dahíje od podpisu dohody.
• Na jihu Libanonu ale boje pokračovaly prakticky bez přestávky. Drony, pozemní operace, izraelské pozice hluboko na libanonském území.
• V květnu bylo příměří prodlouženo, 4. června přišla nová implementační dohoda. Násilí nepřestalo.
• 19. června USA oznámily další obnovení příměří. Střety pokračovaly i po jeho vyhlášení.

Klíčový strukturální problém: Hizballáh nebyl přímou smluvní stranou žádné z těchto dohod. Poslanec Hizballáhu Alí Fajjád už v dubnu odmítl přímá jednání s Izraelem a požadoval nejprve příměří a izraelské stažení. Dohoda od Hizballáhu vyžadovala zastavení útoků, ale jeho nejdůležitější ozbrojený aktér k ní nebyl připoután vlastním podpisem. Česká ambasáda v Bejrútu ve své aktualizaci z 5. června výslovně upozorňovala, že i přes prodloužené příměří pokračují pravidelné útoky hlavně na jihu země a hrozí i zásahy u Bejrútu.

Libanon jako pojistka širší dohody

Konflikt v Libanonu přitom dávno přerostl lokální rozměr. Text americko-íránského memoranda, který 17. června zveřejnil Axios, hned v prvním bodě mluví o okamžitém a trvalém ukončení vojenských operací „na všech frontách, včetně Libanonu“. Íránský ministr zahraničí Abbás Araghčí označil příměří v Libanonu za rozhodující bod celého vyjednávání s USA.

A právě tady se kruh uzavírá. Rozhovory mezi USA a Íránem ve Švýcarsku byly 19. června odloženy kvůli bojům v Libanonu. Írán žádal splnění závazků, USA chtěly počkat, až příměří vydrží. Libanonská fronta tak není vedlejší bojiště. Je testem, na kterém závisí celá architektura americko-íránské dohody. Pokud boje pokračují, padá hlavní mezinárodní páka na oba tábory.

Česko v tom není neutrální

Zajímavou roli hraje i Česká republika. Přímou reakci české vlády na Ben Gvirův výrok z 19. června se nám ve veřejně dostupných oficiálních výstupech nepodařilo dohledat; česká diplomacie v těchto dnech komunikovala hlavně bezpečnostní a konzulární linku, varování před cestami do Libanonu a výzvy českým občanům k opuštění země.

Český ministr zahraničí Petr Macinka ale 11. června v rozhovoru pro Bloomberg News řekl, že Česká republika zablokuje případné unijní sankce proti Ben Gvirovi. O čtyři dny později šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová potvrdila, že v EU na sankcích nebyla shoda. Česko se tak fakticky postavilo na stranu toho, aby člen izraelské vlády za svou rétoriku nečelil evropským důsledkům.

Ben Gvirova slova o spálení celého Libanonu nejsou oficiální izraelskou doktrínou. Ale nejsou ani izolovanou eskalační fantazií jednoho radikála. Jsou nahlas vyřčenou verzí toho, co zbytek izraelského kabinetu formuluje opatrněji, a co příměří, které se za dva měsíce třikrát zhroutilo a třikrát obnovilo, nedokáže zastavit.