Trump chtěl být spasitel, ale z války v Íránu vychází Američané poražení. Takové ponížení ještě nezažili

Když 28. února 2026 odstartovala Operace Epic Fury, Bílý dům sliboval totální zničení íránského raketového arzenálu, likvidaci námořních sil a definitivní tečku za jadernou hrozbou. Donald Trump to rámoval jako akt „rozhodné americké síly“, cestu ke skutečnému míru a de facto záchranu celého regionu. O necelé tři měsíce později platí křehké příměří z poloviny dubna, klíčové spory zůstávají nevyřešené a ve Washingtonu se vede debata, kterou otevřel historik a analytik Robert Kagan jedním slovem: šach mat. Ale ne ve prospěch Ameriky.

Co Kagan vlastně tvrdí

V rozsáhlém eseji pro The Atlantic z 10. května a v následné debatě na Brookings Institution Kagan rozebírá paradox, který definuje celý konflikt. USA prokázaly schopnost ničit: zasáhly raketové baterie, námořní základny, velitelská stanoviště. Takticky zvítězily v každé epizodě. Jenže strategický výsledek je opačný.

Íránský režim nepadl. Hormuzský průliv se nevrátil do předválečného stavu volné plavby. Teherán si naopak uchoval páku, kterou před válkou v takové míře neměl, schopnost regulovat tok energie, na němž závisí globální ekonomika. Kagan to přirovnává k Pearl Harboru, ale s jedním zásadním rozdílem: po Pearl Harboru Spojené státy dokázaly situaci zvrátit. Tady podle něj žádný návrat ke status quo ante nepřijde.

A pak je tu srovnání s Vietnamem a Afghánistánem. Obojí byly drahé, bolestivé porážky. Ale obě se odehrály na periferii amerického vlivu. Perský záliv je něco jiného, uzel, kterým proudí pětina světové ropy. Selhání tady, říká Kagan v rozhovoru pro CNN, mění kalkul spojenců i rivalů okamžitě a urychluje přechod k post-americkému řádu.

Čísla, která vysvětlují íránskou páku

Abychom pochopili, proč je Hormuz tak mocná zbraň, stačí se podívat na faktografický přehled Mezinárodní energetické agentury z února 2026:

• Přes průliv v roce 2025 denně prošlo téměř 14,95 milionu barelů surové ropy a dalších 4,93 milionu barelů ropných produktů, celkem skoro 20 milionů barelů denně.
• Alternativní exportní trasy přes Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty dokážou nahradit maximálně 3,5 až 5,5 milionu barelů denně.
• U zkapalněného zemního plynu je situace ještě tvrdší: prakticky veškerý LNG z Kataru a SAE nemá jinou cestu ven.

Jinými slovy: i kdyby se všechny záložní ropovody naplno otevřely, chybí zhruba 14 milionů barelů denně. To není výpadek, to je zemětřesení na energetických trzích. A právě tuto páku si Írán udržel, ne proto, že by jeho námořnictvo přežilo nepoškozené, ale proto, že samotná hrozba narušení plavby v úzkém průlivu stačí k tomu, aby svět naslouchal.

Prázdné zásobníky a papírový tygr

Válka ale nestála jen prestiž. Stála munici. Podle analýzy CSIS z 21. dubna 2026 mohly USA během 39denní kampaně spotřebovat více než polovinu předválečných zásob u čtyř ze sedmi kritických druhů střel, včetně interceptorů systémů Patriot a THAAD. Obnova na předválečnou úroveň potrvá odhadem jeden až čtyři roky. Plné navýšení ještě déle.

To je číslo, které by mělo znepokojit nejen Washington, ale i Tokio, Soul a evropské spojence. Pokud by v příštích měsících eskalovala situace v Tchajwanském průlivu nebo na východním křídle NATO, americké zásobníky by nebyly plné. Kagan to na CNN shrnul výrazem „papírový tygr“, který ukázal drápy, ale zároveň odhalil, jak rychle se opotřebují.

Státy Perského zálivu si toho všimly. Podle Kaganových odkazů na zpravodajské úniky popsané Washington Postem začaly zálivové monarchie nakupovat čínské zbraně. Ne proto, že by přestaly věřit Americe ze dne na den. Ale proto, že diverzifikace bezpečnostních vazeb je racionální odpověď na to, co viděly.

Co to znamená pro Česko

Válka v Perském zálivu může geograficky působit vzdáleně. Cenově vzdálená není.

Česko sice v lednu 2025 definitivně ukončilo závislost na ruské ropě a přešlo na diverzifikované dodavatele přes ropovod TAL-IKL. Jenže IEA ve svém hodnocení české energetické politiky z podzimu 2025 upozorňuje, že země zůstává vysoce zranitelná vůči cenovým šokům na globálních trzích s fosilními palivy, ropa a plyn tvořily v roce 2024 dohromady 40 % celkové energetické dodávky. Do Evropy sice v roce 2025 mířila jen asi 4 % ropných toků z Hormuzu, ale cena ropy se tvoří globálně. Když vypadne pětina světové nabídky, zdraží se barel všude.

Prakticky to znamená: ne fyzický nedostatek, ale dražší pohonné hmoty, vyšší velkoobchodní ceny plynu a inflační tlak. Paradox české pozice je v tom, že odstřižení od ruské ropy zemi geopoliticky posílilo, ale nová závislost na jediné hlavní trase a na globálním trhu ji ponechává citlivou na přesně ten typ šoku, který íránská krize generuje.

Co se týče bezpečnostních záruk, česká vláda ještě 11. května 2026 zřídila funkci zmocněnce pro plnění závazků vůči NATO a oficiální linie zůstává, že aliance je „pilířem obrany a bezpečnosti“. Žádný veřejný odklon od amerických garancí se nekoná. Spíš lze čekat tichý, ale zřetelný posun: větší důraz na evropské vlastní kapacity uvnitř NATO, ne místo něj.

Příměří bez míru

K 22. května 2026 příměří formálně drží. Ministr zahraničí Marco Rubio mluví o „nějakých dobrých signálech“. Ale Reuters i AP shodně popisují dva hlavní nevyřešené body: osud íránského vysoce obohaceného uranu a pravidla plavby v Hormuzském průlivu. Podle zákulisních informací Axiosu Írán nabízí pětileté moratorium na obohacování, Washington trvá na dvaceti letech. Íránský vyjednavač Abbás Arakčí v Dillí veřejně řekl, že důvěra v americké sliby je nulová.

Obrat je stále možný, ale jedině diplomatickou cestou. Návrat ke starému stavu silou by znamenal další kolo bombardování, další vyčerpání munice a další demonstraci toho, že taktické údery nestačí k vynucení strategického výsledku. Přesně to je jádro Kaganova argumentu: rozhodující otázka není, zda Amerika umí vyhrát 39denní vzdušnou kampaň. Rozhodující je, zda po ní ještě dokáže vynutit pořádek, na kterém stála její autorita.

Odpověď zatím zní: nedokáže. A to je druh porážky, který se neměří počtem zničených cílů, ale tím, kdo po válce diktuje podmínky.