Edvard Beneš s akcí souhlasil a hledal pomoc, především u Stalina. Ten ale po kapitulaci Rumunska zcela ztratil zájem.
O Slovenském národním povstání se dnes v českém prostředí moc nemluví. Bratři Slováci už jsou pro mladší generaci Čechů cizinci, a k tomu jde o moderní historii neboli o učiteli značně neoblíbenou disciplínu v našich školách. A navíc, SNP sice proběhlo, ale svého vojenského cíle nedosáhlo a kromě politického dopadu tak prakticky nemělo na vojenský vývoj druhé světové války žádný vliv. A přitom při plánování mělo skvělé ambice.
Na papíře to v roce 1943 vypadalo nadějně
Slovenské národní povstání mělo totiž své pevné a důležité cíle. Při plánování v roce 1943 a v první polovině roku 1944 bylo rozhodnuto, že ve formě vojenského převratu by mělo vypuknout v okamžiku, až se ke Karpatům a slovenským hranicím přiblíží Rudá armáda. Velkou roli měli sehrát dvě pěší divize slovenské Polní armády rozmístěné na linii na východním Slovensku s centrem v Prešově. Měly namísto obrany linie Karpat umožnit sovětským vojskům nenásilný přechod přes tamní komplikovaný terén a vpustit je bez boje především na střední Slovensko.
Zápolní slovenská armáda by zároveň chránila od západu, jihu a severozápadu prostor středního Slovenska. Sovětská vojska by tak vpadla do týlu německých vojsk ve východních Karpatech. Pokud by všechno probíhalo dobře, mohlo by se povstání rozšířit na Valašsko a posléze na celou Východní Moravu. Obsazením komunikací a průmyslové Ostravy by došlo k ochromení týlu německých vojsk, a Československo by tak zásadním způsobem přispělo k porážce Německa.
Jenže tuto strategickou hrozbu si Němci velmi dobře uvědomovali. Měli také dostatek zpráv od svých agentů ve slovenské armádě, že se něco podobného připravuje. Pravděpodobně znali všechny důležité termíny a plány předem. Navíc jim nahrávalo, že takovouto akci prakticky souběžně usilovaly zorganizovat a spustit na Slovensku tři různé, vzájemně si konkurující a spolu téměř nekomunikující skupiny, a vznikalo tak mnoho zmatků, nejasností a nedorozumění.
První plánovací skupinou byl štáb slovenské armády pro vybudování branné moci s vůdčí osobností tehdy pplk., později generála Goliana, která se pak skutečně stala velící strukturou samotného SNP. Druhé nezávislé centrum přípravy vedl oportunisticky samotný tehdejší ministr obrany Čatloš, jenž už od roku 1943 neúspěšně přemlouval Tisa, aby se zbavil spojenectví s Německem. Třetí značně nesourodou skupinou bylo velení na Slovensku působících partyzánských oddílů, které přešly na území Slovenska z Ukrajiny a byly řízené převážně z Moskvy.
Německá vojska neváhala, na rozdíl od slovenských jednotek
Londýnská exilová vláda v čele s Benešem ideu slovenského povstání velmi podporovala. Podle Beneše to byl totiž jediný možný způsob, jak zajistit, aby po válce zůstaly slovenské země součástí Československa. Snažil se o získání podpory pro plánované povstání u Britů, kteří ho zpočátku odmítli. Zkoušel to i u armády USA, tady získal příslib „nějaké vojenské pomoci“. Ta poté nabyla podoby jediného příletu pěti B-17 na letiště Tri Duby, jež ale měly hlavní cíl odvézt do Itálie na Slovensku zajaté Američany a vyložit vojenský materiál, bazuky a střelivo.
Nejintenzívněji jednal Beneš se SSSR a Stalinem. Zpočátku dokonce s velkým úspěchem. Ale když mezitím kapitulovalo Rumunsko a postavilo se po bok SSSR, Stalin rázem ochladl. Najednou přechod Karpat ze severu vlastně vojensky nepotřeboval, když jeho vojska mohla mnohem příznivějším terénem z jihu celou oblast Slovenska obsadit také. Pak už hodnotil pomoc pro SNP jen jako politickou výhodu do budoucna a posuzoval ji ze zorného úhlu podle povstání ve Varšavě, které se mu moc nelíbilo.
Mezitím ale Němci rozhodli předejít komplikacím s očekávaným slovenským převratem a jejich vojenské a SS útvary se začaly v červenci 1944 soustřeďovat okolo hranic Slovenska. Do 26. srpna 1944 byli Němci připraveni k obsazení Slovenska vojenskou silou. Navíc ten den, v sobotu, tehdejší slovenský ministr vnitra Alexander Mach ohlásil v rozhlase, že Slovensko bude obsazeno Německem. Samotný Tiso se to oficiálně dozvěděl od německého velvyslance až 28. srpna a vyslovil s tím svůj jednoznačný souhlas.
Mimochodem, takovému jednání se i dnes říká velezrada a za války byla vždy trestána smrtí. První němečtí vojáci vstoupili na území Slovenska v úterý 29. srpna 1944. Přes Vlárský průsmyk a přes přechod Střelná – Lysá pod Makytkou vyrazila směrem na Žilinu skupina Ohlen s 15 tanky Pz.IV. Přes Mosty u Jablunkova Kampfgruppe Junck se 14 samohybkami StuG III. Čatloš pak v rozhlase vyhlásil, že slovenští vojáci musí s německými úzce spolupracovat.
Golian byl v té chvíli zablokován ve vlastním bytě a štáb velení SNP byl obsazen provládními vojáky a byl zcela neakceschopný. Po několika hodinách zmatků se podařilo loajálním vojákům Goliana osvobodit a nakonec večer ve 20.00 hod. mohl konečně vyhlásit i heslo „Začnitě s vysťahovaním“, což byl signál k zahájení povstání. Ve středu 30. srpna bylo povstání definitivně a oficiálně vyhlášeno.
První dny po vyhlášení SNP rozhodly o všem
Kdo totálně zklamal, byly slovenští důstojníci, zvláště důstojníci východoslovenských divizí, jež měly sehrát nejdůležitější roli v celém převratu. Katastrofálně se zachovali především velitel východní armády generál Malár a jeho zástupce plk. Talský, kteří nejenže nerespektovali předchozí dohody při přípravě povstání, ale Malár dokonce začal veřejně vystupovat proti povstání v době, kdy už vypuklo, a od jednotek zmizel do Bratislavy.
A plk. Talský, jeho zástupce, se po odletu Malára zachoval jako vojenský diletant, nedokázal nic rozhodnout a nakonec doslova utekl do SSSR, údajně dohodnout pomoc. Zmatky, protichůdné rozkazy, neochota je respektovat, odlet velících důstojníků a veškerého letectva do SSSR bez jakýchkoli rozkazů, to vše způsobilo, že německé jednotky pod velením generála Gottharda Heinriciho poměrně snadno ve dnech 31. srpna až 2. září odzbrojily cca 22 000 zmatených slovenských vojáků.
Zbytek z početního stavu 36 000 vojáků obou divizí prostě dezertoval, kromě asi 1 800 vojáků, kteří se se svými zbraněmi probili na střední Slovensko a v povstání dál bojovali. Němci této operaci opovržlivě říkali Kartoffelernte neboli sběr brambor. Ani na opačné západní straně Slovenska se však věci nevyvíjely dobře. Ze zápolní armády o síle 54 000 vojáků, která měla bránit Slovensko z jihu a ze západu, se přidalo k povstání jen necelých 18 000, a navíc zhruba 2/3 všech jejích vojenských zásob přešly bez odporu do rukou německé armády.
V noci na 2. září 1944 byla německými početně několikanásobně slabšími jednotkami SS odzbrojena velká bratislavská vojenská posádka, která tu noc dokonce nikde nepostavila žádnou strážní službu. Většina slovenských vojáků byla dle autentického hlášení vojsk SS zajištěna v pivnicích nebo opilá přímo v kasárnách, přestože měla vyhlášenou bojovou pohotovost. Podobným způsobem pozbyla slovenská armáda svého největšího skladu v Kvetnici u Popradu.
A také celou posádku v Novém Meste nad Váhom, kde měla soustředěné veškeré ženijní vybavení. Za této tragické počáteční vojenské situace bylo na začátku září 1944 všem logicky uvažujícím vojenským odborníkům jasné, že povstání nemá šanci na úspěch, pokud nedojde k nějakým zásadním změnám na frontě. Politicky doslova Benešem vyžebraný útok Rudé armády přes Karpaty ze severu na tom nedokázal nic změnit.
Ne všichni slovenští vojáci a důstojníci ztratili hlavu
A přece bylo i za této situace mnoho obyčejných slovenských vojáků, kteří se rozhodli bojovat a nezradit svoji přísahu. I když svoje povstání nedovedli k úspěšnému konci a mnozí v něm ztratili život, patří jim naše úcta a respekt. Některé jejich vojenské akce byly velmi odvážné a dobře připravené. A i když se je v řadě případů kvůli nastalé situaci v září 1944 nepodařilo dotáhnout do úspěšného konce, stojí za to si připomenout jeden příklad za všechny.
V září 1944, kdy již bylo jasné, že Kombinovaná letka na Troch Duboch se svojí obstarožní a ještě k tomu početně zanedbatelnou výzbrojí nemůže poskytovat potřebnou podporu pozemním bránícím se jednotkám proti Němcům, vznikl ve štábu povstání velmi ambiciózní a dodnes poměrně neznámý plán, jak zásadně zvětšit výzbroj letectva povstalců. Ten plán se v pozdějším vzpomínání pamětníků nazýval „štukaplán“.
Plán to byl zdánlivě jednoduchý. Ve slovenském letectvu bylo několik letců již vycvičeno k létání na německých Ju-87 Stuka. Šest z nich bylo na letišti Tri Duby. Ale výcvikem předtím procházeli v Piešťanech, kde pro slovenské letectvo byly již zakoupené Štuky připravené a stály tam na letišti u hangáru. Slovenské osazenstvo a pozemní personál letiště v Piešťanech byli kontaktováni a byl dohodnut následující plán, jak Štuky ukrást a přeletět na Tri Duby.
V dohodnutý termín by nad letiště v Piešťanech přiletěl Rudo Božík na Bf-109G povstalecké letky, nalákal na sebe případné německé stíhače a odlákal je od letiště. Vzápětí by přiletěly slovenské Ju-52m3, Savoia Machetti SM.84bis, Heinkel He-111H, Junkers W-34 Vrána, případně další stroje a vysadily by na letiště slovenské parašutisty, kteří by letiště obsadili. Buď na padácích, nebo po přistání svých letounů.
Ve spolupráci s místními slovenskými mechaniky by připravili na ploše stojící Ju-87 k odletu. Podle předchozí utajené dohody by měly být pozemním personálem natankované a plně vyzbrojené. Ve stejné chvíli by na letiště přiletělo několik školních slovenských letounů typu He-72 Kadet či Fw-44 Stieglitz nebo i Praga E-39, ve kterých by seděly posádky složené jen z pilotů pro Ju-87. Posádky ze školních letounů by přesedly do Ju-87 a odstartovaly by směr Tri Duby.
Dohořívající SNP zhatil nálet Luftwaffe
Vzápětí, pokud by to bylo možné, by slovenské transportní letouny na letišti nabraly všechny zbylé parašutisty a odletěly by s nimi zpět. Ve stejné době by nad letištěm dělal ochranný deštník celý letuschopný ansámbl Kombinované letky, Avie B-534, Letovy Š-328, povstalecké messerschmitty, prostě všechno, co může letět a střílet. Plán to byl pěkný – a kupodivu měl i naději na úspěch, zvláště když na letišti v Piešťanech stále ještě sloužil slovenský pozemní personál.
Materiálně na to bylo povstalecké letectvo na Troch Duboch také připravené, na letišti zde stály a čekaly JU-52m3, SM.84bis i W-34 Vrána, Fw-58 Weihe a několik lehkých cvičných dvouplošníků, mezi nimi i staré Pragy E-39. I parašutisté byli. Pumy 250 kg, určené pro Ju-87, byly v muničním skladu na Troch Duboch poměrně ve značném množství, ale povstalečtí letci se na ně mohli chodit jen dívat, protože je nebylo možné „pověsit“ pod Š-328 Kravky, ani pod žádný jiný „bitevní“ povstalecký letoun v té době.
Čekalo se vlastně jen na dodávku střeliva pro německé messery, kterou měly dovézt jako kořistní furmani ze SSSR. A právě toto čekání nakonec celou akci zhatilo. Respektive nečekaný nálet Luftwaffe na letiště, při němž byly zničeny prakticky všechny připravené transportní letouny a i několik cvičných dvouplošníků. S kouřem ze shořelých letounů na ploše letiště vítr odvál i ambiciózní „štukaplán“.
Za jakých podmínek by povstání mělo naději na úspěch?
Události
|
PŘEČTENÍ: 79025
Události
|
PŘEČTENÍ: 81753
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 79938
