Budoucnost armády je prý v umělé inteligenci, která by byla schopna doprovázet lidskou sílu. Vize Američanů připomíná v mnohém sci-fi budoucnost.
Prakticky všichni vojenští odborníci při posuzování bojů na Ukrajině systematicky analyzují nejen samotný boj a průběh jednotlivých operací, ale také účinnost a důsledky využití nových technologií. Jejich důkladnou analýzu považují za rozhodující pro budoucnost armád; mohlo by se tak zdát, že ačkoliv válka na Ukrajině například komplikuje ekonomickou situaci v Evropě, jiné země z ní „těží“. Některé výhledy Američanů jsou nicméně tak smělé, že se zdá jejich realizace téměř nemožná. Zmiňujeme alespoň několik z nich.
Včasná příprava na budoucnost je prý zásadní
K situaci se vyjádřil Gabe Camarillo, náměstek ministra obrany USA, v rozhovoru pro The National Interest:
„Myslím, že bychom se měli v tomto směru zaměřit na pokračující výzkum, hledání nových možností a experimentování. Stejně tak je důležité mít přehled o všech nových technologiích nejen v rámci vojenských výzkumů a zkoušek, ale musíme být také schopni neustálého hodnocení, jaké nové technologie lze v jakémkoliv směru aplikovat. Myslím si proto, že musíme velmi důkladně analyzovat a mít výhled delší než jenom do roku 2030.“
Tato idea navíc není pouze o tom najít nebo odhalit nové technologie, ale také je „převést“ do praxe v podobě nových zbraňových systémů, stejně jako je aplikovat do stávající výzbroje s cílem zvýšit její kvalitu. A to tak, aby byla připravena na rychlou akci ve válečném úsilí USA.
Výrobci zbraní v USA jsou o krok napřed
Zatímco si americká armáda teprve „veřejně uvědomuje“, tamní výrobci zbraní pracují s touto myšlenkou už dávno. A v mnohém dělají větší pokroky než řada specializovaných institucí a výborů v rámci, které si zřizuje jak letectvo, tak námořní pěchota a další armádní složky. Na některých projektech tak Armáda Spojených států amerických s výrobci spolupracuje, ovšem zdaleka ne na všech.
Budoucí podoba vojenského konfliktu a moderní koncepce vedení bojů americkou armádu nazvaná Combined Arms Maneuver přitom není statickou teorií, ale dochází k jejímu stálému rozvoji. To pochopitelně registrují nejen hlavní výrobci zbraní, budoucí potřeby a požadavky armády se snaží předvídat všichni zainteresovaní. Investují proto do výzkumu a inovací, aby mohli nové technologie i zbraně představit a nabídnout sami.
Ve strategickém a vývojovém smyslu se například v koncernu General Dynamics tato snaha soustředila do projektového střediska General Dynamics Land Systems (GDLS). V něm se snaží sladit, předvídat a podporovat modernizační strategii a vizi armády, a to nejen v oblasti technického vybavení, ale i v teorii – a jakmile proběhnou zkoušky v praxi, tak i v jejich nasazení.
To je něco, co je podle vedoucích představitelů firmy i armády správným a žádaným směrem. Armáda totiž musí být schopna nejenom neustálých inovací a experimentování, ale také rychlého zavádění a využívání nových technologií. Ty jsou přitom integrovány do stávajících i nových platforem, a to je to, o co se GDLS snaží. Ačkoliv pokroky dělá pochopitelně i sama armáda, která představila třeba autonomní helikoptéry.
Současné technologie budoucnosti
V rámci tohoto úsilí GDLS spolupracuje s armádou například na zabudování umělé inteligence do své nové generace robotických bojových vozidel. Cílem je, aby dokázala zpracovávat data a vyhodnocovat příchozí informace ze senzorů z jinak nesourodých zdrojů informací, a vše důležité o stavu na bojišti pak v reálném čase distribuovat nasazeným ozbrojeným silám i jednotlivým velitelstvím v zázemí.
Typickým příkladem je vývoj 10tunového robotického bojového vozidla Medium bez posádky, které by bylo schopno kooperovat s „lidskými“ týmy, což pochopitelně povede k inovaci některých zásad moderního manévru Combined Arms. Například pokud jde o hospodaření s časem.
Armáda totiž v tomto případě vzniknuvší vyšší stupeň technologické synergie (označovaný jako „rozhraní Warfighter-Machine“) chápe a chce využít tak, že stroje s umělou inteligencí umožní zásadně zvýšit procesní rychlost výběru, organizace, analýzy a následného přenosu důležitých dat, která mají velký význam pro lidské rozhodování. Pomůže to tak správným velitelským rozhodováním, která je nutno učinit rychle a pod tlakem.
Umělou inteligenci dostanou také střelné zbraně
Dalším velkým tématem implementace technologií budoucnosti do vojenské techniky je idea „railgunu“. Je jasné, že výkony současných střelných zbraní nelze zvyšovat donekonečna, objemy střelných a výmetných směsí v nábojích děl prostě mají své hranice z důvodů chemických i fyzikálních. Ve výsledku je tak omezen dostřel i rychlost střelby, a navíc ani délku hlavní není možné prodlužovat donekonečna.
Přídavné raketové motory zase snižují objem bojové hlavice granátů. Princip railgunu však slibuje zásadní kvalitativní skok, a to například pro dosažení výrazně vyšších úsťových rychlostí u zbraní, které pro urychlení svých střel tento princip použijí. Zatím je tedy experimentálně potvrzeno, že „to“ bude fungovat, ale na své řešení stále ještě čeká otázka zajištění dostatečného množství energie pro opakované výstřely.
Jedno z teoretických řešení dálkového přívodu energie je využití přenosu energie technologií mikrovlnného vlnění. To má mnoho různých využití, která již fungují; třeba mikrovlnnou troubu k ohřívání potravin zná asi každý. Technologie mikrovlnného záření nicméně našla své místo i ve vojenství, například jako systém pro obranu před sebevražednými drony, který americká armáda úspěšně vyzkoušela a nazvala ho Leonidas.
A právě to je ukázka, jak známá technologie odhaluje postupně další a další možnosti svého využití, přičemž možnost dálkového dobíjení energie do pohybujících se strojů – a to i vojenských – je prozatím velmi lákavá teoretická možnost. Její realizace by znamenala zásadní převrat nejen v oblasti vojenských technologií.
Nepropustná protiraketová obrana celé Země
Žádoucí technologií budoucnosti, která byla již definována, ale prozatím ještě zůstává „v plenkách“, je vybudování globální obranné sítě proti hypersonickým střelám, kluzákům a raketám. Vzhledem k rozvinutému vědeckotechnickému zázemí jsou dle výše uvedených zásad v současnosti schopny vyvíjet hypersonický a balistický sledovací vesmírný senzorický systém pouze Spojené státy americké. Označován je jako HBTSS a jedná se o jakýsi první, avšak velmi důležitý, krok.
Šlo by o síť senzorů na družicích na oběžné dráze kolem Země, která by pokrývala prakticky celý povrch naší planety, a především pak místa, na něž nedosahují dnešní radary. První prototypy takovýchto družic byly vypuštěny v roce 2021, přičemž v roce 2023 by mělo dojít k umístění dalších senzorických výstražných družic. A to v poměrně velkém množství, aby Spojené státy celý systém kontroly povrchu a atmosféry Země zkompletovaly co nejdříve.