Americká F-16 vypadá vedle ruského Su-30 jako „dětská verze“; ale na velikosti nezáleží, je totiž podobně ničivá

Sovětská (a později ruská) koncepce stavby bojových letounů byla v posledních desetiletích jiná než u amerických. Konstruktéři z největší země světa se totiž soustředili výhradně na velká a těžká dvoumotorová stíhací a víceúčelová bojová letadla. Američané je sice měli také, ale zároveň se zaměřovali i na letadla jednomotorová. Obě koncepce přitom měly své důvody a v jejich důsledku vznikly značně odlišné letouny. Třeba co se velikosti týče.

Indonésie má ruská a americká letadla

Ne nadarmo se o ruských bojových letounech mluví jako o těžkých stíhacích strojích – jsou totiž opravdu veliké. Pokud je člověk pozoruje ve vzduchu a porovná s jinými, rozdíl tak moc nevynikne, rozměry jsou totiž zkreslené. Ale když Indonésie postavila při oslavách 77. výročí svého založení vedle sebe ruský dvoumotorový letoun a americký jednomotorový, vypadal ten americký jako malá hračka (alespoň tak to někteří s nadsázkou zmiňují).

Indonéské letectvo má jako jedno z mála na světě ve výzbroji jak ruské (konkrétně Suchoj Su-30MK2 Flanker-C), tak americké (jednomotorové General Dynamics F-16 Fighting Falcon) stroje. Je proto snadné porovnat velikost, rozdíl je značný. V délce jde o zhruba třetinu, ruský stroj je dlouhý 21,335 metrů, kdežto americký jen 15,06 metrů. Ještě více to vynikne v ploše křídel, protože ta je 62 metrů čtverečních oproti 28. Třeba hmotnost prázdného Su-30 je 17,7 tun (je tedy ještě o něco vyšší než v případě prázdného bombardéru Boeing B-17 Flying Fortress).

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Stojí za tím koncepce stavby konkrétních letadel. Američané měli v době konstrukce F-16 i těžké dvoumotorové letouny jako McDonnell Douglas F-15 Eagle, ale chtěli rovněž menší a levnější. Jejich konstruktéři věděli, že malý a lehký letoun může být velice hbitý, a navíc mu stačí k pohonu jeden motor. Sovětský svaz (a později Rusko) chtěl naopak letadla s vyšším doletem, jelikož měl velmi rozsáhlé území. To vyžadovalo větší nádrže, větší konstrukci, a dva motory. Obě koncepce jsou tedy logické, ale třeba letoun F-16 se stal velmi dobrým exportním artiklem.

Výzbroj letounů je takřka shodná

Menší letadlo ale v žádném případě neznamená horší (nebo méně ničivé, chcete-li). Ačkoliv má F-16 nižší nosnost zbraní – celkem 7,7 tun – rozdíl je oproti Su-30 minimální, protože lze na jeho nosníky umístit 8 tun zbraní, takže jsou letadla v tomto směru docela srovnatelná. V obou případech se jedná o víceúčelové stroje se schopností nést podobné typy zbraní, a který je ničivější určují hlavně zrovna zavěšené zbraně (opět ale platí, že když dostanou oba letouny do výzbroje to nejlepší z nejlepších, jsou víceméně srovnatelné).

Na druhou stranu velikost ani hmotnost ruského Su-30 Flanker-C neznamená, že by byl špatně manévrovatelný – naopak, svou „hbitostí“ je proslulý. A jak si stroje povedou při vzájemném souboji nebo bojové misi, bude záležet zejména na vybavení, a to se hlavně u F-16 velmi liší dle verze (i když u Suchoj Su-30 je rozdílné také). Alespoň papírově je nicméně nejnovější verze F-16 Block 70/72 mnohem lepší – ruské letadlo má každopádně svého modernějšího nástupce v podobě Suchoj Su-35 Flanker-E.