Kolaboranti jsou často horší a zapálenější v potírání odporu než okupanti. Tuto pravdu dokazuje i historie Ruské lidové osvobozenecké armády (RONA).
V říjnu 1941 se zdálo, že má sovětský režim na kahánku. Rudá armáda se kvapně stahovala, a na mnoha místech vznikala území nikoho, která ještě Němci nestačili obsadit, což se stalo i v okolí města Lokoť. Místní však neváhali a rozhodli se chytit příležitost za pačesy – redakce Armádního Zpravodaje to připomíná jako okamžik, kdy se začala psát krvavá historie .
Republika pana učitele
Už za cara měla Lokoť velmi výjimečné postavení a byla centrem obchodu a řemesel; proto tam ostatně bolševiky nijak nemilovali. Ještě před příchodem Němců se do čela samosprávy postavil učitel fyziky a bývalý bělogvardějec Konstantin Pavlovič Voskobojnikov, jemuž se podařilo získat důvěru Němců, a ti ji proto v listopadu podpořili.
Úmysl nacistů byl dvojí. V první řadě chtěli oblast využít propagandisticky, jako lákadlo k přeběhnutí. V druhé řadě pak měla experimentální „sebeokupace“ zajistit jejich týl a uvolnit jim jednotky pro frontu. Obojí lze označit za dočasný úspěch. V Lokoti se skutečně vydařilo vytvořit poměrně funkční zřízení se silně antisemitskou ideologií.
Na území o rozloze 10 280 km čtverečních se zhruba 580 000 obyvateli fungovaly vlastní soudy, školy i policie, a brzy se zformovaly i ozbrojené síly. Ty zpočátku měly jenom kolem 200 mužů, ale záhy se ukázalo, že jich je třeba, jelikož v oblasti narůstala partyzánská činnost, jejímž výsledkem byl v lednu 1942 dokonce úspěšný útok na vůdce samosprávy Voskobojnikova. Do čela „republiky“ se posléze dostal Bronislav Vladislavovič Kaminskij.
A zrodila se RONA, nejprve z 200 mužů
Kaminskij, bývalý vězeň gulagu a inženýr v lihovaru německo-polského původu, měl větší ambice. Zformoval silnější ozbrojené jednotky, které pojmenoval jako RONA (Russkaya osvoboditel’naya narodnaya armiya, RONA), tedy Ruská osvobozenecká lidoví armáda. Ta měla už na začátku roku 1942 rovných 1 700 mužů, kteří byli vyzbrojeni sovětskými zbraněmi, a dokonce měli i několik děl a tanků, včetně středního T-34 a těžkého KV-1.
RONA se v boji osvědčila, partyzáni byli na ústupu. Jenže situace na bojišti se začala měnit a na konci roku 1942 vyhlásil Kaminskij mobilizaci. Do RONA byli odvedeni, většinou násilím, mladí muži ročníky 1922 až 1925. Na konci roku 1942 dosáhla RONA svého početního maxima mezi 10 000 až 12 000 muži. Je však třeba podoktnout, že dezerce byla velká.
Armáda byla schopna až do léta 1943 partizánské hnutí, ačkoliv i díky velení bývalých sovětských důstojníků, udržet na uzdě. Cena však byla krvavá. Bylo popraveno až 10 000 civilistů, z čehož bylo minimálně 230 upáleno a 24 osad vyvražděno do posledního obyvatele. Po bitvě u Kursku se v ohrožení ocitla i Lokoť. Kaminskij proto sebral svůj majetek, vojáky a činitele s rodinami (kolem 30 000 osob) a vzal do zaječích. V okolí samosprávy zůstalo jenom několik skupin, které více než boj za svou věc zajímala kořist. Zlikvidováni byli až v roce 1951.
Ve společenství řezníků
Kaminskij se s muži stáhl do běloruského města Lepel, kde se pokusil o model z Lokotě, ale narazil na odpor místních. RONA byla v neustálém boji a zmenšovala se, nespokojenost narůstala, až chtěl plukovník Tarasov s jednotkou dezertovat, ale Kaminskij se o tom dozvěděl a nechal jej pověsit i s jeho důstojníky. V červnu pak přišla nabídka, která se neodmítá.
Heinrich Himmler se rozhodl zařadit RONA do Waffen SS. Z Kaminského armády se měla stát 29. Waffen-Grenadier Division der SS (russische Nr. 1), a z Kaminského se stal Waffen-Brigadeführer der SS. Stav jednotky byl však takový, že byla zařazena jako SS Sturmbrigade RONA, tedy jako Útočná brigáda RONA. Častěji se ji však říkalo podle velitele – Kaminského brigáda.
Himmler měl s Kaminskim své plány. V první řadě doufal, že získá do stavu svého černého řádu zkušené bojovníky a rozšíří tak jeho bojovou sílu, ale jakožto starý intrikán měl i sekundární úmysl – Kaminskij a jeho muži měli tvořit protiváhu generálu Andreji Vlasovovi. Brzy se však ukázalo, že naděje a přání říšského vůdce budou velmi hořce zklamány.
Kaminského vojáci se hnusili i Němcům
Síly jednotky RONA se tehdy smrskly na zhruba 3 000 vojáků, s nimiž táhlo asi 7 000 civilistů a 2 000 ukradených krav. V červnu a červenci 1944 se tato podivná skupina usadila v Polsku, ovšem vojáci měli být odesláni do Maďarska a přecvičeni a přezbrojeni. 01. srpna 1944 však vypuklo varšavské povstání. Z 1 700 mužů byl vytvořen prapor, který byl odeslán do vzbouřeného města, zatímco zbytek RONA skončil v Jižním Německu na polních pracích.
Do čela vojáků ve Varšavě se postavil Ivan Frolov. Jenomže RONA neměla s válčením ve městě zkušenosti a vojáci se pustili do vraždění civilistů a rabování. Když nakonec dobyli opěrné body, zajímal je především alkohol, a brzy se za ním rozprchli. Po dobytí sirotčince u Jezulátka, kde byla povstalecká nemocnice, pacienty postříleli a sestry znásilnili. Celkově měla na rukách vojáků RONA ulpět krev až 15 000 civilistů při ztrátě 800 mužů.
Dokonce i Němci byli z takového barbarství v šoku. Kaminskij však po jejich nátlaku odmítl vydat rozkaz k ukáznění, už prý trpěli dost, tak proč si na nepřátelích nepomoci. Němci jej proto postavili před polní soud a popravili. Z obav z reakce poté postříleli i jeho podřízených a jeho auto, které polili husí krví a tvrdili, že Kaminského zavraždili Poláci. V říjnu po stažení se na Slovensko byla RONA rozpuštěna a zbytek vojáků převelen k formující se ROA.



