Vyspělé bezpilotní letouny XQ-58 pod velením F-35 mají mariňákům nahradit cestu k 6. generaci stíhaček

Druhého dubna 2024 se nad pouštní střelnicí v Arizoně poprvé sešly ve formaci dvě F-35 a bezpilotní XQ-58A Valkyrie od firmy Kratos. Mariňáci tehdy testovali něco, co se na papíře čte jako sci-fi: stíhačka páté generace v roli velitele posílala úkoly dronu, ten autonomně manévroval, aktivoval elektronický boj a přenášel taktická data zpět. Celý let řídil pilot z kokpitu F-35, poté předal kontrolu pozemní stanici, aniž se řetězec přerušil. Nebyl to jednorázový experiment. Do konce roku 2024 proběhlo další kolo na cvičení Emerald Flag, kde USMC ověřoval uzavření celého kill chainu od detekce cíle po simulovaný zásah. Právě z těchto zkoušek vyrůstá program, který má námořní pěchotě vyplnit nejméně desetileté okno, než se vůbec rozhodne, jak má vypadat její budoucnost po F-35.

Quarterback a jeho křídla

Klíčem k pochopení celé strategie je role, kterou USMC přisuzuje F-35. Nejde o klasický doprovod, kde stíhačka letí vedle dronu. F-35 Block 4 má fungovat jako „quarterback“, tedy řídicí uzel, který přes datové rozhraní typu Marine Air-Ground Tablet zadává bezpilotním strojům mise s vysokou mírou autonomie. Drony samy rozhodují o manévrech, načasování elektronického rušení nebo senzorového pokrytí. Pilot řeší taktiku, ne joystick.

MQ-58, konvenčně startující a přistávající varianta Valkyrie upravená pro námořní pěchotu, má v tomto schématu plnit hned několik úloh najednou: senzorový průzkum, elektronický boj, případně nesení zbraní. Výrobce u základní verze XQ-58A uvádí dolet přes 5 500 kilometrů, rychlost až Mach 0,86, dostup 13 700 metrů a stealth tvarování s vnitřní pumovnicí. Marine verze přidává podvozek pro provoz z polních drah a integraci do expedičního uskupení MAGTF. Přesná sériová specifikace zatím není veřejná, Kratos v roce 2024 hovořil o formování požadavků na označení MQ-58B.

Podstatné je, že tyto stroje jsou záměrně „attritabilní“. Jsou dost levné na to, aby jejich ztráta v boji neochromila jednotku, a dost schopné na to, aby nepříteli zkomplikovaly rozhodování. Jeden F-35 s rojem tří nebo čtyř MQ-58 pokryje prostor, který by jinak vyžadoval několik pilotovaných strojů.

Proč mariňáci nečekají na šestou generaci

Letectvo USA už má jasno. V březnu 2025 zadalo kontrakt na vývoj F-47, svého letounu šesté generace, v rámci programu NGAD. Námořnictvo pracuje na palubním F/A-XX. Mariňáci nemají ani jedno.

Generálporučík William Swan, zástupce velitele USMC pro letectví, to v dubnu 2026 řekl otevřeně: rozhodnutí o tom, co bude marine stíhačkou po F-35, je ještě pět až deset let daleko. A samotná přestavba flotily na plný Block 4 zabere zhruba další dekádu. Swan zároveň naznačil, že budoucí marine řešení bude pravděpodobně bližší námořnímu F/A-XX než vzdušnému F-47, protože sbor operuje z lodí a austérních základen, ne z velkých leteckých bází.

Čekat patnáct až dvacet let se složenýma rukama si USMC nemůže dovolit. Hrozby v západním Pacifiku rostou teď. Proto Aviation Plan 2026 výslovně prioritizuje MQ-58, drony MQ-9A a pokročilý manned-unmanned teaming jako cestu, jak zvýšit bojovou hodnotu stávajících F-35 bez čekání na novou generaci. Podle reportáže National Defense Magazine z konference Sea-Air-Space 2026 USMC cílí na první let marine CCA ještě letos.

Rozdíl oproti letectvu: mise, ne ekosystém

USAF staví svůj program Collaborative Combat Aircraft jinak. Dva soutěžní prototypy, YFQ-42A Dark Merlin od General Atomics a YFQ-44A od Andurilu, vznikají na vládou vlastněné otevřené architektuře A-GRA, která odděluje autonomní software od konkrétního draku. Cíl je ekosystém: modulární, škálovatelný, použitelný s pátou i šestou generací. Produkční rozhodnutí má padnout v rozpočtovém roce 2026.

Mariňáci jdou opačným směrem, od konkrétní mise. Chtějí CCA pro F-35 a expediční uskupení, a proto si jako hlavní platformu vybrali CTOL Valkyrie. Současně si ale nechávají otevřená vrátka: General Atomics získala kontrakt na evaluaci YFQ-42A jako náhradní platformy v rámci MUX TACAIR a Anduril dodává doplňkovou práci. USMC si tak buduje vlastní taktiky, aniž by se uzamkl k jedinému dodavateli.

Ani cesta letectva přitom není bez komplikací. Šestého dubna 2026 měl YFQ-42A nehodu krátce po vzletu z testovacího letiště v kalifornské poušti. Nikdo nebyl zraněn, lety byly dočasně pozastaveny a General Atomics zahájila vyšetřování. Pro celý koncept CCA to neznamená strukturální problém, ale připomíná, že od prototypu k operační squadroně vede dlouhá cesta.

Brzda jménem Block 4

Celá marine strategie stojí na předpokladu, že F-35 Block 4 bude fungovat jako řídicí uzel. Právě Block 4 je ale v potížích. Zpráva amerického kontrolního úřadu GAO z roku 2025 dokumentuje kaskádu zpoždění: problémy s procesorem TR-3, zpožděný nový systém distribuované apertury, softwarová nestabilita radaru i kokpitních displejů a výpadky v dodavatelském řetězci. Výsledek: plně bojeschopný Block 4 nejdříve v roce 2031, tedy o pět let později, než se původně plánovalo.

Situaci dále komplikují zprávy, podle nichž jsou některé nově dodávané americké F-35 dočasně přebírány bez plánovaného radaru APG-85 a slouží pouze v tréninkové roli do budoucích retrofitů. Pokud se tyto informace potvrdí v plném rozsahu, znamená to pro USMC pomalejší růst skutečně bojově plnohodnotné flotily, a ještě vyšší tlak na to, aby CCA co nejdříve doplnily senzorovou a elektronickou kapacitu, kterou pilotované stroje zatím nedodávají.

Co to znamená pro NATO a Česko

Americký manned-unmanned teaming zatím nemá přímý aliančně standardizovaný ekvivalent. Nejblíže je Nizozemsko, které 23. dubna 2026 formalizovalo s USAF partnerství na prototypových CCA, jako první evropský spojenec tak přešlo z roviny interoperability F-35 do roviny společného vývoje spolupráce člověka se strojem. Reálná evropská spolupráce kolem F-35 dnes stojí hlavně na sdílené logistice, cross-servicingu a zbrojních postupech.

Česká republika má první F-35 přijmout v roce 2031, plných operačních schopností dosáhnout o čtyři roky později. O CCA se v českém kontextu zatím nemluví. Americká zkušenost ale ukazuje, kam se těžiště přesouvá: od samotného nákupu letounu ke kompatibilitě datových standardů, softwaru a taktik pro budoucí spolupráci člověka se strojem.

Skutečný přínos marine programu MQ-58 nakonec nemusí spočívat v tom, že mariňáci „přeskočí“ čekání na šestou generaci. Spočívá v tom, že si do té doby vybudují způsob boje, síťové velení rojům, distribuované operace z polních základen, sdílený senzorový obraz, bez něhož by jim ani budoucí šestá generace sama o sobě nepomohla.