Evropské vlády chtějí zbrojit za biliony, ale bojí se říct voličům, kde na to vezmou peníze. Jenomže kvůli Rusku musí

Haagský summit NATO z června 2025 posunul laťku na 5 % HDP do roku 2035. Evropská komise mezitím v plánu ReArm Europe počítá s až 800 miliardami eur dodatečných obranných výdajů a ECB odhaduje, že samotné dosažení nové obranné trajektorie by v EU znamenalo zhruba 320 miliard eur veřejných peněz ročně navíc. Čísla jsou venku. Co venku zatím není, je odpověď na otázku, kterou si klade každý daňový poplatník: kdo to zaplatí, a z čeho.

Biliony v číslech: co přesně Evropa slíbila

Slovo „biliony“ zní abstraktně, dokud ho nerozložíte na dvě konkrétní vrstvy. První je plán Evropské komise ReArm Europe / Readiness 2030: až 800 miliard eur, z toho 650 miliard přes rozvolnění fiskálních pravidel pro národní rozpočty a 150 miliard přes společný úvěrový nástroj SAFE. Druhá vrstva je odhad ECB: aby EU jako celek naplnila novou obrannou trajektorii, potřebuje ročně přidat zhruba 320 miliard eur veřejných peněz nad současnou úroveň.

NATO přitom neurčuje žádný společný evropský fond. Aliance nastavuje cíl, ale peníze mají dodat hlavně národní vlády. Haagský závazek říká: do roku 2035 směřovat k 5 % HDP, z toho nejméně 3,5 % na jádrové obranné výdaje. Spojenci mají předkládat každoroční plány. Nejde o právní povinnost v klasickém smyslu, jde o bezpečnostní a alianční tlak, který po ruské agresi proti Ukrajině získal naléhavost, jakou Evropa od konce studené války neznala.

Trojí cesta: dluh, daně, škrty

Každá vláda stojí před stejnou trojicí možností. Liší se jen v tom, kterou kombinaci zvolí, a jak otevřeně o ní mluví.

• Německo: sázka na dluh. Rozpočet na rok 2026 počítá s čistým novým dluhem 89,9 miliardy eur. Na obranu jde 82,4 miliardy v režimu rozpočtové výjimky mimo dluhovou brzdu. Kancléř Merz to rámuje větou „mír a svoboda nejsou zadarmo“ a současně mluví o reformě sociálního státu, ale konkrétní škrty zatím nepojmenoval.
• Nizozemsko: explicitní odvod. Koaliční dohoda na období 2026–2030 zavádí příspěvek na svobodu, nový odvod firem formou vyšších plateb do fondu invalidního pojištění. Korporátní daň se nezvyšuje, ale voliči slyší jasné slovo: obrana něco stojí a tady je účet.
• Estonsko: bezpečnostní daň. Parlament schválil zákon o bezpečnostní dani se třemi složkami: 2 % na obrat, příjem fyzických osob a firemní zisky. Jenže vláda v rozpočtu na rok 2026 plánované zvýšení pro firmy nezařadila a sazba zůstala na 22 %. Původní logika „břemeno nesou všichni“ se změkčila pod tlakem konkurenceschopnosti.

Podle nás nejrychleji funguje německý dluhový model, který okamžitě uvolní prostředky. Nejčitelnější vůči voličům je nizozemský přístup, jenž odvod pojmenuje nahlas. Estonský je nejblíž principu sdíleného břemene, ale politicky se ukázal jako nejméně stabilní.

Proč vlády mlčí: paradox ohrožení bez ochoty platit

Flash Eurobarometer 574 z ledna 2026 odhaluje klíčový rozpor. 68 % Evropanů říká, že jejich země je ohrožena. Ale jen 34 % míní, že jejich stát do obrany a bezpečnosti neinvestuje dost. A osobně se ohroženě cítí pouhých 42 %. Hrozba je pro většinu lidí kolektivní a abstraktní, ne něco, co by je nutilo sáhnout do peněženky.

Pro politiky je to toxická rovnice. Bezpečnostní argument funguje na úrovni rétoriky, ale jakmile přijde konkrétní účet, vyšší daň, nižší důchod, dražší zdravotnictví, podpora se rozplývá. Proto řada vlád oznamuje ambici rychleji než způsob financování. Cíl 5 % zní státnicky. Věta „zaplatíte to vy“ nezní nijak.

Česko: starý cíl splněn, nový plán chybí

Česká republika v roce 2025 vyčlenila na obranu 154,4 miliardy korun v kapitole ministerstva obrany a dalších 6,4 miliardy v jiných kapitolách. Starý alianční cíl 2 % HDP byl podle NATO splněn. Ale detailní veřejný plán cesty k novému haagskému závazku, tedy 3,5 % jádrových výdajů plus až 1,5 % dalších do roku 2035, v dostupných oficiálních dokumentech zatím rozpracovaný není. Žádný návrh zvláštní obranné daně po vzoru Nizozemska nebo Estonska se v českém veřejném prostoru neobjevil.

Mezera, kterou nezaplní ani Brusel

ECB spočítala, že i při optimistickém využití všech dnešních nástrojů, fiskální flexibility, SAFE a přeskupení výdajů, zůstává v EU veřejná financovací mezera přes 100 miliard eur ročně. To je suma, na kterou nestačí rozvolnění pravidel ani společné půjčky. Zbývají jen tři věci: trvalejší dluh, vyšší daně, nebo škrty jinde.

Některé vlády se snaží obranu prodávat i jako ekonomickou příležitost. Nizozemsko chce 40 % obranných nákupů realizovat společně s evropskými partnery a polovinu zakázek směřovat k domácím a evropským firmám. ECB v základním scénáři čeká mírnou podporu růstu, asi 0,1 procentního bodu ročně v letech 2026–2027. Při agresivnějším navyšování k 3 % HDP by efekt mohl být 0,4–0,6 bodu. Závisí však na tom, kolik peněz zůstane v domácím průmyslu a kolik odteče do importů.

Skutečné drama evropského přezbrojení není v tom, zda se utratí víc. To je rozhodnuté. Drama je v tom, jak dlouho ještě půjde předstírat, že vyšší obrana nemusí bolet, ani na dani, ani na dluhu, ani na sociálním státu. Rusko čekat nebude. A účet taky ne.