Evropa musí bojovat za Ukrajinu, jinak je odsouzena. Ztratí respekt i veškerou geopolitickou váhu. A Putin to dobře ví

Nejde o výzvu k totální válce s Ruskem. Jde o něco subtilnějšího a v jistém smyslu provokativnějšího: o argument, že Evropa má peníze, zbraně i instituce, ale sama si zakazuje jedinou věc, která by změnila Putinovy kalkulace, a to přímou přítomnost na místě. Ariana Gicová, Gabrielius Landsbergis a Roman Sohn ve svém hostovaném komentáři na webu RUSI v roce 2026 tvrdí, že evropská síla se neměří rozpočty ani prohlášeními, ale ochotou jednat. A právě tady kontinent selhává.

Dvě stě miliard eur a přesto slabost

Čísla mluví jasně ve prospěch Evropy. Podle Rady EU dosáhla celková evropská podpora Ukrajině 200,6 miliardy eur, z toho odhadem 75,2 miliardy směřovalo přímo ukrajinské armádě. Mise EUMAM vycvičila přes 90 tisíc ukrajinských vojáků. Kielský institut ve své analýze z února 2026 dokumentuje, že evropská vojenská pomoc v roce 2025 vzrostla o 67 % oproti průměru předchozích tří let. Německo a Spojené království vedly žebříček v absolutních číslech, Švédsko, Norsko a Dánsko šly výrazně nad svou ekonomickou váhu.

Přesto autoři komentáře RUSI mluví o slabosti. Proč? Protože Evropa financuje, cvičí, dodává, ale odmítá být přítomna tam, kde se rozhoduje. Veškerá pomoc zůstává nepřímá. Zbraně putují přes hranici, ale evropský voják na ukrajinském území stojí za červenou čárou, kterou si kontinent nakreslil sám. A právě tuto červenou čáru Putin podle autorů čte jako pozvánku k vytrvalosti.

Co přesně autoři navrhují

Návrh nese pracovní označení „humanitární vojenská mise“. V praxi by to znamenalo:

• Koalici ochotných evropských států, nikoli formální misi NATO.
• Nasazení na žádost Kyjeva, s mandátem chránit civilisty, kritickou infrastrukturu a jaderná zařízení.
• Obranný charakter, tedy zachytávání ruských raket a dronů, nikoli útočné operace na frontové linii.
• Uvolnění ukrajinské protivzdušné obrany pro frontu, kde je zoufale potřeba.

Navazující text Nathaniela Englanda z RUSI z roku 2025 rozpracovává koncept do podoby „sanctuary strategy“: ochrana západního a severního ukrajinského nebe, omezená přítomnost směrem k běloruské hranici, jasné vymezení mise jako defenzivní. Nejde o vstup do války v klasickém smyslu. Jde o to, aby ruské bombardéry přestaly mít volný prostor nad ukrajinskými městy a elektrárnami.

Jaderný rozměr není okrajový. MAAE opakovaně varuje, že útoky na ukrajinskou energetickou soustavu a ztráty externího napájení vytvářejí rizika i pro jadernou bezpečnost. Ochrana elektrické sítě a jaderných lokalit je v logice autorů nejen humanitárním, ale i bezpečnostním imperativem pro celou Evropu.

Proč Evropa váhá, a co Putin kalkuluje

Důvody evropské zdrženlivosti jsou známé: strach z nekontrolované eskalace, dlouhodobé politické tabu kolem přímé účasti, zvyk spoléhat na NATO a Washington jako hlavní bezpečnostní rámec. Autoři to popisují jako „pozlacenou klec“, ve které se Evropa cítí bezpečně, ale ztrácí schopnost jednat.

Putin podle nich tuto dynamiku čte přesně. Ví, že přímá evropská účast je politicky zakázaná. Proto může sázet na dlouhou válku, systematické ničení civilní infrastruktury a postupné vyčerpání ukrajinské i evropské vůle. Každá zima bez elektřiny, každý zničený transformátor, každý útok na jaderné zařízení je test: udělá Evropa něco víc než pošle další balík? Dosud odpověď zněla ne.

Trumpova administrativa situaci komplikuje. V textu je popisována jako faktor tlaku na ukrajinské ústupky, nikoli jako spolehlivý garant evropské bezpečnosti. Očekávání návratu plné americké garance je podle autorů iluze. Evropa buď jedná sama, nebo zůstane zaklíněná mezi ruskou agresí a americkou nezúčastněností.

Co to znamená pro Česko

Česká pozice je specifická. Premiér Babiš 6. 1. 2026 řekl, že Česko nepočítá s vysláním vojáků do poválečné mírové mise. Muniční iniciativa pokračuje, sankční tlak trvá, ale přímá vojenská role zůstává mimo debatu. Podle čl. 43 Ústavy by vyslání vojáků vyžadovalo buď rozhodnutí vlády na maximálně 60 dnů, nebo souhlas Parlamentu.

Přitom přeliv bezpečnostních rizik už Česko zasahuje. V únoru 2026 armáda vyslala vrtulníkáře k ochraně polského nebe poté, co na polské území pronikly ruské bezpilotní prostředky. Válka se nerozšiřuje formální invazí, rozšiřuje se dronem, který přeletí hranici.

Pokud by se koncept humanitární vojenské mise někdy realizoval, český příspěvek by podle nás spíše mířil do protivzdušné obrany, ochrany proti dronům a logistiky než do těžkých pozemních operací. Ale i to by vyžadovalo politický obrat, který zatím nikdo neslibuje.

Otázka, kterou si Evropa nechce položit

Podstatné je upřesnění: primární text není institucionální studií RUSI, ale hostovaným komentářem tří autorů. Web výslovně uvádí, že názory nepředstavují stanovisko think-tanku. Nejde tedy o konsenzuální doporučení britské bezpečnostní komunity, ale o provokativní tezi, která má rozhýbat debatu.

A přesto, čísla ji podpírají. Evropa disponuje zdroji, které by omezenou obrannou misi umožnily. Spor nestojí na tom, zda má kontinent peníze a munici. Stojí na tom, zda je ochoten převzít bezpečnostní riziko, které dosud přenechává Ukrajině. Každý měsíc, kdy tuto otázku odkládá, je měsíc, ve kterém Putin počítá s tím, že odpověď zůstane stejná.

Okno se podle autorů zatím nezavřelo. Ale s každou zničenou elektrárnou a každým neodraženým útokem se zužuje, a s ním i evropský nárok na to, být považována za něco víc než platícího diváka vlastní bezpečnosti.