Američané mohou rozpoutat občanskou válku a destabilizovat Blízký východ. Chtějí odzbrojit Hizballáh po svém

14. dubna 2026 se ve Washingtonu sešli libanonský a izraelský velvyslanec, poprvé od roku 1993 na takto vysoké úrovni. O dva týdny později šéf americké diplomacie Marco Rubio v rozhovoru pro Fox News popsal směr, kterým se administrativa vydává: Spojené státy „pracují k vytvoření systému“, v němž by „prověřené“ jednotky Libanonských ozbrojených sil dostaly výcvik, vybavení a schopnosti „jít po elementech Hizballáhu a rozebrat je“, aby to nemusel dělat Izrael. 5. května Rubio v Bílém domě prohlásil, že dohoda mezi Libanonem a Izraelem je „bezprostředně dosažitelná“. Zní to jako plán. Jenže v libanonských podmínkách to může být recept na katastrofu.

Plán, který vypadá logicky, z Washingtonu

Americká logika je přímočará. Izraelské nálety a pozemní operace na jihu Libanonu nemohou trvat věčně, aniž by produkovaly další generaci radikálů. Zároveň nechat Hizballáh nedotčený znamená ponechat nejsilnější íránskou proxy v Levantě beze změny. Řešení: převést odzbrojování na domácí instituci, která má legitimitu, tedy na libanonskou armádu.

Model není úplně nový. Analytici ho přirovnávají k tzv. Daytonovu schématu na Západním břehu Jordánu po roce 2005, kde americký koordinátor Keith Dayton organizoval prověřování, výcvik v Jordánsku a koordinaci palestinských bezpečnostních sil s IDF proti Hamásu. V libanonské verzi by LAF hrála roli „státního vykonavatele“, USA roli organizátora schopností a Izrael by měl být z přímého odzbrojování postupně vytlačen.

Na papíře to dává smysl. Na zemi v Libanonu nikoliv.

Proč armáda nemůže být nástrojem proti Hizballáhu

Libanonská armáda je multikonfesní instituce, rekrutuje ze všech hlavních náboženských komunit včetně šíitů. Právě tato vlastnost z ní dělá jednu z mála důvěryhodných veřejných institucí v zemi. A právě tato vlastnost ji činí nepoužitelnou jako nástroj proti organizaci, kterou velká část šíitské komunity vnímá jako svou ochranu.

Hizballáh totiž není jen ozbrojená milice. Je to parlamentní a vládní síla, poskytovatel sociálních služeb, symbol šíitské politické váhy. Podle Council on Foreign Relations zůstal po Taifské dohodě jedinou milicí, která si směla ponechat zbraně, funguje uvnitř státu, ne mimo něj.

Pokud by LAF dostala rozkaz jít proti Hizballáhu silou, část šíitských vojáků i civilistů by to četla jako sektářskou válku státu proti jejich komunitě. Atlantic Council varuje, že takové nasazení by „téměř jistě mohlo vést ke kolapsu armády a potenciálně i k občanské válce“. Precedent existuje: v roce 2008 kroky vlády proti komunikační síti Hizballáhu vyvolaly krátkou vnitřní válku, v níž hnutí během hodin ovládlo západní Bejrút.

Pořadí kroků, jádro sporu

Největší rozpor mezi Washingtonem a libanonskou realitou není v cíli. I libanonská vláda chce státní monopol na zbraně. Už v únoru 2026 představila čtyřměsíční armádní rámec pro další fázi odzbrojovacích kroků severně od řeky Litani až k Awali. Jenže současně oficiálně přiznala limity: nedostatečné kapacity, pokračující izraelské útoky a terénní překážky.

Libanonská strana říká: nejdřív musí Izrael přestat bombardovat a stáhnout se, pak může stát postupně konsolidovat autoritu. Washington a Izrael říkají: nejdřív bezpečnostní výsledek, pak ústupky. Rubio sice připouští, že LAF „v tuto chvíli nemají plnou schopnost“ čelit všem hrozbám od Hizballáhu, proto mluví o prověřených jednotkách a výcviku. Ale tempo, které naznačuje, neodpovídá tomu, co libanonský stát dokáže absorbovat, aniž by se roztrhl.

Paradox je zřejmý: pokračující izraelský vojenský tlak, který má Hizballáh oslabit, zároveň posiluje šíitský narativ ohrožení a snižuje ochotu k dobrovolnému odzbrojení. I šíité bez zvláštní náklonnosti k Hizballáhu dnes instinktivně odmítají jeho odzbrojení, protože ho čtou jako ztrátu komunitní ochrany.

Regionální dominový efekt

Pokud se libanonský stát pod tlakem rozloží, důsledky nepůjdou jen dovnitř. Už mezi 2. a 27. březnem 2026 přešlo z Libanonu do Sýrie přes 200 tisíc lidí, z toho asi 28 tisíc Libanonců. Sýrie, kam se přelévají, je přitom sama křehká, a americké síly 12. února opustily klíčovou základnu al-Tanf na syrsko-jordánsko-iráckém trojúhelníku.

Pro Izrael by kolaps libanonského státu znamenal, že severní hranice zůstane aktivním bojištěm bez partnera na druhé straně. Pro Evropu další tlak na už přetížený azylový systém, v únoru 2026 evidovala EU+ zhruba 822 tisíc nevyřízených žádostí o azyl v prvním stupni. Pro Česko by přímý dopad byl v první vlně minimální, statistiky ministerstva vnitra ukazují jen tři žádosti o mezinárodní ochranu od libanonských občanů oproti 132 od Syřanů. Sekundární dopad přes evropskou migrační a bezpečnostní agendu by ale neminul nikoho.

Co se může stát, a co by se mělo

Nejpravděpodobnější scénář nejbližších měsíců není ani úplné odzbrojení, ani otevřená občanská válka. Spíš vleklý mezistav: LAF bude postupně rozšiřovat kontrolu po etapách, USA budou navyšovat tlak i podporu vybraným složkám, Hizballáh odmítne plné odevzdání zbraní a Izrael bude pokračovat v omezených úderech. Přelomovým negativním spouštěčem by byl pokus o rychlé silové odzbrojení bez předchozího snížení izraelského vojenského tlaku.

Největší slabinou amerického plánu podle nás není nedostatek vůle ani peněz, od roku 2006 Washington poslal LAF zhruba tři miliardy dolarů. Slabinou je představa, že libanonský stát unese nátlakové odzbrojení rychleji, než unese příměří. Pořadí kroků není diplomatický detail. V Libanonu je to rozdíl mezi státem a troskami.