Bitva u Moskvy. První velká porážka Wehrmachtu, která zmařila plány na bleskovou válku (Blitzkrieg)

Operace Tajfun měla být korunovací bleskové války na východě. Skupina armád Střed pod velením polního maršála Fedora von Bocka prorazila sovětskou obranu u Vjazmy a Brjanska, obklíčila statisíce rudoarmějců a na přelomu října a listopadu se přiblížila k hlavnímu městu Sovětského svazu. Jenže pak se stalo něco, co německé velení nepředpokládalo: útok se zadřel v bahně, mrazu a zásobovací krizi, a Sověti místo kolapsu přešli do protiútoku. Georgij Žukov 5. 12. 1941 spustil protiofenzívu, která proměnila německý postup v první velké zhroucení pozemního plánu Barbarossy. Wehrmacht nezískal Moskvu. A co bylo důležitější, ztratil čas, který si nemohl dovolit ztratit.

Blesková válka, která přestala bleskat

Polsko padlo za pět týdnů. Francie za šest. V obou případech fungoval stejný recept: masivní průlom tankovými klíny, zničení nepřátelského letectva na zemi, rychlé obchvaty a obklíčení celých armád dřív, než se stačily stáhnout. Pojem „blitzkrieg“ se zrodil právě z těchto kampaní a na jaře 1941 působil jako nezastavitelná doktrína.

Směrnice č. 21 z prosince 1940, operační plán Barbarossa, počítala s „rychlou kampaní“ a předpokládala, že sovětská vojska budou zničena dřív, než ustoupí do hloubky území. OKH věřilo v porážku Rudé armády během dvou až tří měsíců. Hitler a jeho generálové čekali, že evropskou část SSSR ovládnou do konce října 1941. Sovětský režim se měl podle jejich odhadu zhroutit během tří až šesti měsíců, bez průmyslu, bez armády, bez vůle bojovat.

Jenže Sovětský svaz nebyl ani Polsko, ani Francie. Vzdálenosti byly jiné. Železniční rozchod byl jiný. Zásobovací trasy se protahovaly na stovky kilometrů bahnitých cest, po kterých se nedalo spolehlivě dopravit palivo ani munici. A protivník se po prvních katastrofálních porážkách nezhroutil.

Proč tanky nestačily

Německá logistika na východě narazila na problém, který žádný taktický génius nevyřeší: tankové hroty předběhly zásobování. Britannica v pasáži o vojenské logistice popisuje, jak Wehrmacht závisel na železnici, motorové dopravě a konverzi sovětských tratí na evropský rozchod, a jak to všechno nestíhal. Čím hlouběji tanky pronikaly, tím delší a zranitelnější byly zásobovací trasy.

K tomu přistoupily faktory, které německé plánování buď podcenilo, nebo ignorovalo:

• Rasputica – podzimní období dešťů proměnilo cesty v bahno, které zastavovalo i pásová vozidla.
• Mráz – teploty klesly hluboko pod nulu, německá armáda neměla zimní výstroj.
• Sovětské rezervy – během bitvy dorazilo na frontu 75 čerstvých sovětských divizí. Wehrmacht nedostal žádné posily.
• Zpravodajský omyl – německé vedení systematicky podceňovalo schopnost Sovětů mobilizovat nové síly.

Oblíbená zkratka „Wehrmacht porazila ruská zima“ je pohodlná, ale nepřesná. Zima útok výrazně zhoršila, to je nesporné. Ale i bez mrazu stál Wehrmacht před armádou, která se nerozpadla, před zásobovacím řetězcem, který se hroutil, a před protivníkem, který měl odkud brát čerstvé divize. Mezi nimi i proslulé sibiřské jednotky, jejichž přesun na západ umožnilo mimo jiné hlášení špiona Richarda Sorgeho z Tokia: Japonsko plánuje postup na jih, ne útok proti SSSR.

Hlavy, které padly

Porážka u Moskvy otřásla nejen frontou, ale i německým velením. Walther von Brauchitsch, vrchní velitel pozemních sil, byl 19. 12. 1941 donucen k rezignaci. Hitler poté převzal osobní velení nad pozemní válkou, rozhodnutí, které mělo dalekosáhlé důsledky pro zbytek konfliktu.

Heinz Guderian, nejslavnější jméno německé tankové války a jeden z architektů blitzkriegu, upadl v nemilost za stahování svých jednotek během zimní krize. Byl odvolán a do vysoké funkce se vrátil až v březnu 1943. Sám Bock Moskvu nedobyl, přešel k řízeným ústupům a v roce 1942 byl přesunut na jižní úsek fronty, odkud byl nakonec zbaven velení.

Hitlerův rozkaz „ani krok zpět“ pravděpodobně zabránil okamžitému zhroucení fronty. Ale mezi vojáky se šířily představy o napoleonském ústupu z Ruska. Morálka dostala hluboký úder. Věděli, že přišla velká krize, i když ne všichni chápali, že válka se právě začala obracet.

Moskva versus Stalingrad: dva zlomy, jiná váha

Moskva bývá někdy zastíněna Stalingradem, který přišel o rok později a jehož symbolika je ještě drsnější: obklíčení celé 6. armády, kapitulace asi 91 000 německých vojáků, celkové ztráty Osy přes 800 000 mužů. Stalingrad zničil velkou část německé útočné síly na východě.

Ale Moskva udělala něco jiného. Zabila předpoklad. Předpoklad, že Sovětský svaz půjde porazit stejným tempem jako Polsko nebo Francie. Předpoklad, že stačí jedna sezóna, jeden velký úder, jedno hlavní město. Po Moskvě se Německo ocitlo ve válce, na kterou nebylo připraveno, v dlouhé, vyčerpávající válce na obrovském území proti protivníkovi s hlubokými rezervami.

Před Moskvou existovaly i jiné německé neúspěchy. Luftwaffe neuspěla v bitvě o Británii v roce 1940. V listopadu 1941 Sověti znovu dobyli Rostov a donutili Němce k ústupu. Ale žádný z těchto momentů neznamenal selhání hlavní pozemní ofenzívy proti rozhodujícímu strategickému cíli. Moskva ano.

Co to znamenalo pro český kontext

Pro českou společnost v Protektorátu měl vývoj na východní frontě zásadní psychologický význam: porážka Německa byla vnímána jako podmínka obnovy Československa. Zhroucení plánu na krátkou válku zároveň prodloužilo konflikt a zvýšilo důležitost protektorátního průmyslu pro německé válečné hospodářství. Nacisté zohledňovali ekonomický potenciál Protektorátu zejména ve zbrojní výrobě; v závodě v Záluží pracovalo v květnu 1942 přes 30 000 lidí, z toho více než 6 000 Čechů z okolí. Čím déle válka trvala, tím víc Říše potřebovala každou továrnu, každého dělníka, každou tunu oceli z okupovaných území.

U Moskvy se v prosinci 1941 nerozpadla jen jedna operace. Rozpadla se představa, že existuje rychlá cesta k vítězství nad Sovětským svazem. Wehrmacht tu cestu hledal ještě tři a půl roku. Nenašel ji.