Ruský šachový velmistr Garri Kasparov jde tvrdě proti Putinovi: „Jeho porážka je jedinou cestou, jak zastavit válku“

Dne 16. května 2026, v sále tallinnské konference Lennarta Meriho, položila moderátorka Jill Dougherty Kasparovovi otázku o budoucnosti Ruska „až válka skončí“. Velmistr ji zastavil uprostřed věty. „Až Ukrajina vyhraje,“ opravil ji. Ne rétorickým gestem, ale principem, na kterém staví celou svou politickou argumentaci posledních dvanácti let. V debatě nazvané „Voices of Freedom Outside the Kremlin Walls“ pak rozvinul tezi, kterou česká i evropská bezpečnostní debata nemůže ignorovat: bez porážky Putinova režimu se v Rusku nic nezmění a válka se bude reprodukovat v nových podobách.

Od šachovnice k exilu přes hrozbu zatčení

Kasparov ukončil profesionální šachovou kariéru v roce 2005 a vstoupil do přímé politické opozice proti Kremlu. V roce 2013 odešel z Moskvy do New Yorku, podle jeho vlastních slov kvůli reálné hrozbě zatčení. V Tallinnu to glosoval s trpkou ironií: před třinácti lety byl „národní poklad“, dnes je „oficiálně obviněný terorista“. Není to nadsázka. Fórum svobodného Ruska, které spoluzaložil v roce 2016 ve Vilniusu, ruská generální prokuratura v únoru 2023 označila za „nežádoucí organizaci“ a v srpnu 2025 jej FSB zařadila přímo mezi teroristické skupiny.

Kasparov ale není jen hlasitý emigrant s morálním mandátem. Od ledna 2026 je jedním z účastníků Platformy pro dialog s ruskými demokratickými silami při PACE, kde vedle něj sedí Vladimir Kara-Murza i Michail Chodorkovskij. To mu dává institucionální kotvu v západní debatě o budoucnosti Ruska a odlišuje ho od desítek exilových komentátorů bez přístupu k rozhodovacím strukturám.

Sevastopol jako lakmusový papírek porážky

Klíčový moment tallinnského vystoupení přišel, když Kasparov vysvětloval, co rozumí pod pojmem „porážka“. Nestačí zamrzlá frontová linie. Nestačí ani vyjednané příměří, které ponechá Kreml s pocitem, že impérium přežilo. Symbolem skutečné porážky je podle něj ukrajinská vlajka nad Sevastopolem, důkaz, že ruský imperiální projekt selhal i tam, kde si ho Moskva nejvíc přivlastnila.

Analogii hledal v roce 1918: Německo nemuselo být dobyto, ale muselo vyčerpat zdroje a přijmout porážku jako fakt. Bez toho, a tady Kasparov přitvrdil, si průměrný Rus znovu řekne, že impérium ve skutečnosti neprohrálo, jen ustoupilo. A cyklus se zopakuje. „Impéria umírají,“ řekl v Tallinnu. „Ale jen tehdy, když je jejich smrt viditelná.“

Tuhle linii drží konzistentně. Už v březnu 2014, bezprostředně po anexi Krymu, psal o otevřené okupaci sousední země a žádal tvrdý ekonomický úder proti ruským oligarchům. Na podzim téhož roku kritizoval i Navalného a Chodorkovského za relativizaci ztráty Krymu. Posun za dvanáct let je zřetelný: od sankčního tlaku a izolace k požadavku na jednoznačnou vojenskou a politickou porážku.

Útok na vlastní řady

Kasparov v Tallinnu nešetřil jen Kreml. Otevřeně napadl část ruské exilové opozice, kterou popsal jako skupinu lidí píšících „hezké dokumenty“ pro západní granty, ale bez funkčního plánu, jak přispět k reálné změně. Připomněl zavražděného Borise Němcova jako jediného politika, který se v roce 2014 postavil imperiální anexi skutečně pevně, a tím nastavil měřítko, které dnešní exil podle něj nesplňuje.

Je to spravedlivé? Jen částečně. Kara-Murza, který přežil dvě otravy a strávil roky v ruském vězení, ve stejném týdnu ve Vilniusu prohlásil, že Putinova vláda se blíží ke konci a že opozice se musí připravit na změnu režimu. Ilja Jašin po výměně vězňů v roce 2024 vyzval k „záchraně Ukrajiny“ a soustředí se na antiválečnou komunikaci s ruskou společností. Rozdíl není v osobní odvaze, je v míře explicitnosti. Kasparov jako jediný z prominentních opozičních hlasů svazuje demokratickou změnu v Rusku výhradně s ukrajinským vítězstvím na bojišti. Ostatní připouštějí i tranzici bez totální porážky.

Proč tallinnská debata mluví i k Praze

Tallinn leží dvě stě kilometrů od ruských hranic. V době Kasparovova vystoupení probíhalo v Estonsku cvičení Spring Storm 2026 s více než dvanácti tisíci vojáky, mezi zapojenými spojenci bylo výslovně i Česko. Tři dny předtím NATO uzavřelo cvičení Steadfast Deterrence 2026, zaměřené na odstrašení na severovýchodním křídle Aliance. Bezpečnost Pobaltí není regionální okraj; článek 5 Severoatlantické smlouvy z ní dělá test důvěryhodnosti celé Aliance.

Česká vláda v září 2025 schválila program pomoci Ukrajině na roky 2026–2030 s roční alokací jedné miliardy korun. Ministerstvo zahraničí přitom výslovně říká, že podpora Ukrajiny „posiluje naši vlastní bezpečnost“. Kasparovův rámec jde dál: nestačí Ukrajinu udržovat, pomoc má být nastavena tak, aby vedla k porážce ruského imperiálního projektu. Pro českou debatu je to argument pro čtení vojenské a finanční pomoci jako bezpečnostní investice, ne jako humanitárního gesta s nejistou návratností.

Velmistr, který hraje bez remízy

Pár dní před Tallinnem Kasparov v rozhovoru pro RBC-Ukraine řekl, že „špatná válka“ v ruské tradici vždy otevírala cestu ke změně režimu a že rok 2026 může být zlomový. Jestli má pravdu, ukáže bojiště, ne konferenční sál. Ale jeho teze má jednu vlastnost, kterou diplomatické formulace postrádají: je testovatelná. Buď Ukrajina zvítězí a imperiální projekt se zhroutí, nebo ne. Kasparov vsadil všechno na jednu variantu. Remízu nepřijímá.