Šéf NATO naznačil, že si Česko uřízne ostudu. Babiš trvá na tom, že Ukrajina nedostane ani korunu

Generální tajemník NATO stál 21. května na pódiu vedle švédského premiéra a mluvil o nerovnoměrném rozložení pomoci Ukrajině. Pochválil Švédsko, Kanadu, Německo, Nizozemsko, Dánsko a Norsko. Pak řekl, že „mnoho“ spojenců nedělá dost. V oficiálních přepisech NATO z celého helsingborského ministeriálu se slovo „Česko“ neobjevilo ani jednou. Přesto je česká pozice v Alianci právě teď nejzranitelnější za poslední roky, a důvod má jméno i příjmení.

Co Rutte skutečně řekl a co je český dovětek

Den před ministerským jednáním, 20. května, Rutte na předministerské tiskové konferenci navrhl, aby každý spojenec věnoval na podporu Ukrajiny minimálně 0,25 % svého HDP. Sám přiznal, že návrh narazí na „velký odpor“ a že pevná kvóta zřejmě neprojde. Podle médií odkazujících na diplomatické zdroje patří mezi odpůrce i Francie a Británie, nejde tedy o izolovaný český problém.

Jenže Rutte zároveň opakovaně zdůraznil, že pomoc musí být „podstatná, udržitelná a předvídatelná“. A právě tady se česká pozice stává problémem. Andrej Babiš od podzimu 2025 veřejně trvá na tom, že ze státního rozpočtu nepůjde na zbraně pro Ukrajinu „ani koruna“. Muniční iniciativa, kterou Česko pod předchozí vládou spoluiniciativalo, může podle Babiše pokračovat, ale jen pokud ji zaplatí jiné státy. Rutte nemusel Česko jmenovat. Stačilo popsat problém.

Kolik by to Česko stálo

Přepočet je jednoduchý a výmluvný. Podle makroekonomické predikce ministerstva financí činí český nominální HDP pro rok 2026 zhruba 8 940 miliard korun. Rutteho navrhovaných 0,25 % z toho je přibližně 22,4 miliardy korun ročně.

Pro srovnání, jak si stojí Česko v obranných výdajích vedle sousedů a spojenců, které Rutte pochválil:

Česko dvouprocentní cíl těsně splňuje. Ale v debatě o podpoře Ukrajiny mezi „heavy lifters“ nefiguruje. Rutte veřejně vyzdvihl šest zemí, které nesou nadprůměrnou zátěž. Česko mezi nimi nebylo.

Ostuda bez jmenovitého napomenutí

Reálné riziko pro Česko není formální sankce. NATO rozhoduje konsensem, nemá mechanismus, kterým by člena „potrestal“ za nižší ochotu přispívat na Ukrajinu. Neexistuje automatické odříznutí od aliančních fondů ani ztráta bezpečnostních garancí.

Problém je jiný a v některých ohledech horší: reputační eroze. V červenci se Aliance sejde na summitu v Ankaře, kde se bude řešit cesta k novému závazku 5 % HDP do roku 2035, obranná průmyslová kapacita i budoucnost podpory Ukrajiny. Česká delegace přijede s nulovou novou rozpočtovou linkou pro Kyjev a s premiérem, který argumentuje tezí „nemáme peníze pro Česko“. Bude v defenzivě ještě dřív, než zasedne ke stolu.

Že si to kabinet uvědomuje, naznačuje jedno personální rozhodnutí: 11. května vláda jmenovala Jakuba Landovského zmocněncem pro plnění závazků vůči NATO. Samo zřízení takové funkce je přiznáním, že reputační problém existuje.

Babišova logika a její mezery

Babišova argumentace má vnitřní konzistenci: Česko pomáhá přes EU, české zbrojovky mohou na Ukrajinu volně vyvážet a rozpočet je napjatý. Součástí strategie je i snaha započítat do aliančních závazků stavbu dálnic a železnic. Podle aktuálního rámce NATO může až 1,5 % HDP z pětiprocentního cíle tvořit takzvaný výdaj na obranu a bezpečnost, tedy ochrana kritické infrastruktury, odolnost a vojenská mobilita. Běžná civilní dopravní výstavba se ale do této kategorie automaticky nevejde. Obhajoba by vyžadovala jasnou vazbu na vojenskou mobilitu, a to je diplomaticky i technicky náročné cvičení.

Zásadnější je ale politický rozměr. Rutte svůj návrh 0,25 % HDP formuloval jako otevření debaty, ne jako hotovou dohodu. Věděl, že neprojde. Šlo mu o to vytvořit tlak a pojmenovat problém, a problém pojmenoval tak přesně, že česká vláda do něj zapadla bez jediné zmínky.

Česko nebylo v Helsingborgu jmenováno. Nemuselo být. Stačí, že každý v sále věděl, o kom je řeč.