Rommelovo ztracené zlato: sudetský Čech viděl, jak nacistické zlato mizí pod hladinou u Korsiky. Pak zmizel i on sám

Září 1943, Středomoří. Afrikakorps je poražen, Itálie právě podepsala příměří a v přístavech od La Spezie po Bastii panuje chaos. Právě do tohoto okna zmatku zasazují poválečné zdroje klíčový moment: malá skupina německých vojáků údajně naložila šest těžkých beden na plavidlo, vyplula ke korsickému pobřeží a nechala náklad zmizet pod hladinou. Mezi muži na palubě měl být i sudetoněmecký potápěč, který si říkal Peter Fleig. Co bylo v bednách, odkud to pocházelo a kam se poděl Fleig sám, to jsou otázky, na které dodnes neexistuje jednoznačná odpověď. Existuje ale fascinující spleť stop, rozporů a slepých uliček.

Rabování, které legendu živí

Jádro příběhu není fikce. Nacistické jednotky SS pod velením Waltera Rauffa systematicky rabovaly židovské komunity v okupovaném Tunisku. Podle údajů Yad Vashem bylo jen židovské komunitě na ostrově Djerba odňato 43 kilogramů zlata. K tomu přibývaly šperky, stříbro, rituální předměty. Celkový rozsah lupu zůstává nejasný, ale jeho existence je doložená.

Název „Rommelovo zlato“ je přitom spíš mediální nálepka než historický fakt. Erwin Rommel velel Afrikakorpsu, ale samotné rabování šlo za SS, nikoli za jeho štábem. V Rommelových válečných zápiscích, vydaných po válce rodinou jako The Rommel Papers, se o žádném pokladu nepíše. Jméno slavného maršála se na legendu nalepilo zpětně, prodává příběh lépe než jméno Waltera Rauffa.

Muž se dvěma jmény a třemi verzemi

Celá korsická kapitola stojí a padá s jedním svědkem. V poválečných výsleších vystupoval jako Peter Fleig, údajný sudetoněmecký potápěč z námořní jednotky v La Spezii. Německé zdroje ho ale ztotožňují s Walterem Kirnerem. Už samotná dvojí identita je problém. Horší jsou ale rozpory v tom, co vlastně vypověděl.

Podle jedné verze byl Fleig přímým účastníkem potopení beden u korsického pobřeží. Podle jiné se o poloze dozvěděl až dodatečně, od důstojníka v demobilizačním táboře. Třetí varianta mění i časový rámec. A jak upozornil Der Spiegel, v pozdním létě 1943 mohl Fleig/Kirner ležet zraněný v lazaretu na východní frontě, tisíce kilometrů od Korsiky. Nejde o drobné nesrovnalosti v detailech. Liší se jeho role, způsob získání informace i samotná fyzická přítomnost na místě činu.

V roce 1948 ho zadržely francouzské úřady. Následovaly výslechy, neúspěšné pátrací výpravy k pobřeží. A pak? Stopa se rozpadá. Část zdrojů mluví o útěku do anonymity pod jménem Kirner, část o zastrašování a úplném zmizení z veřejného života. Přímý důkaz o vraždě nebo „odstranění“ neexistuje. Doložitelný je spíš rozpad identity než prokazatelná likvidace. Muž, který tvrdil, že viděl, jak zlato mizí pod hladinou, nakonec zmizel sám, a stejně neprůhledně.

Bondovka, expedice a prázdné ruce

Příběh byl natolik magnetický, že pronikl i do popkultury. Ian Fleming, sám veterán britské námořní rozvědky, použil motiv potápěčů hledajících Rommelův poklad ve svém románu z roku 1963. Přesnou míru inspirace Fleigovým osudem nelze doložit, ale Flemingova válečná služba mu k podobným materiálům dávala přístup.

Skutečné expedice dopadly hůř než ty románové. Soukromí hledači se k Korsice vraceli opakovaně, vždy s prázdnýma rukama. Žádný důvěryhodně doložený nález šesti beden neexistuje. Skeptická linie bádání přitom namítá něco prostého: manipulace s několika těžkými kovovými bednami v korsických vodách by zanechala víc stop (logistických, přístavních, policejních), než dnes máme k dispozici. Buď bedny nikdy nebyly potopeny tam, kam Fleig ukazoval, nebo nebyly potopeny vůbec.

Co by se stalo, kdyby je někdo našel

I kdyby se poklad jednoho dne objevil, nálezce by nečekal hollywoodský konec. Podle francouzského Code du patrimoine spadá jakýkoli historický objekt na mořském dně ve francouzských vodách do kategorie chráněného kulturního dědictví. Nálezce ho musí nechat na místě a nahlásit do 48 hodin. Pokud vlastníka nelze dohledat, připadá státu. Francouzské ministerstvo kultury má pro tyto případy specializovanou složku podmořské archeologie, DRASSM. Představa, že by někdo bedny tiše vyzdvihl a odvezl, naráží na realitu moderního institucionálního dohledu.

A protože by šlo o majetek s téměř jistým původem v nacistickém rabování, následovaly by restituční nároky potomků obětí. Poklad by se stal právním bludištěm dřív, než by stačil zoxidovat na vzduchu.

Legenda, která nepotřebuje dno moře

V českém historickém povědomí je Fleigova epizoda prakticky nezmapovaná. Přímý archivní záznam k sudetoněmeckému potápěči tohoto jména se ve veřejně dostupných fondech nepodařilo dohledat. Seriózní zpracování stojí na zahraničních autorech, od Spiegelu po Petera Haininga a jeho knihu The Mystery of Rommel’s Gold.

Nejsilnější rovina celého příběhu nakonec není otázka, jestli šest beden leží na dně u Bastie. Je to mechanismus, kterým se z reálného nacistického zločinu (doloženého, kvantifikovaného, bolestného) stala dobrodružná legenda závislá na jednom nespolehlivém svědkovi se dvěma jmény. Zlato z tuniských synagog existovalo. Kam zmizelo, nevíme. A muž, který tvrdil, že to ví, zmizel taky.