Střílela hrozně, ale Sověti ji armádám vnutili. 9K11 Maljutku vyráběl i československý průmysl

Představte si, že sedíte v poli, v hledáčku máte tank vzdálený tři kilometry a právě jste odpálili protitankovou střelu. Teď ji musíte po celou dobu letu, přes dvacet sekund, ručně korigovat joystickem, sledovat současně cíl i blikající světlo na zádi rakety a doufat, že vás nikdo nepotlačí palbou. Přesně tak vypadala práce operátora sovětské Maljutky, zbraně, kterou neprosadila elegance konstrukce, ale kombinace masovosti, politické moci a ochoty přenést slabinu systému na vojáka.

Joystick, drát a 26 sekund stresu

Komplet 9K11 Maljutka (v označení NATO AT-3 Sagger) vstoupil do sovětské výzbroje v první polovině šedesátých let jako vůbec první přenositelná protitanková řízená střela Sovětského svazu. Samotná střela 9M14 vážila kolem jedenácti kilogramů, nesla kumulativní hlavici schopnou prorazit přes 400 mm pancíře a letěla po drátu, kterým přijímala povely z ovládacího pultu. Navedení fungovalo v režimu MCLOS: operátor ručně řídil dráhu střely po celou dobu letu. Na vzdálenost 1 500 metrů to znamenalo zhruba dvanáct a půl sekundy nepřetržité koncentrace, na maximální tři kilometry oněch pověstných 26 sekund.

Problém nebyl v balistice ani v hlavici. Problém byl člověk zavěšený do systému jako analogový autopilot. Musel současně sledovat cíl, identifikovat polohu střely podle trasovky a korigovat její dráhu, to vše pod potenciální palbou protivníka. Americký armádní manuál FM 3-22.34 uvádí u AT-3 pravděpodobnost zásahu 70 %. Zní to slušně, jenže pozdější sovětské systémy AT-4 a AT-5 s poloautomatickým navedením SACLOS dosahovaly 90 %, a to s kratším časem letu a delším dostřelem. Sedmdesátiprocentní úspěšnost navíc platila pro vycvičenou obsluhu v kontrolovaných podmínkách. V reálném boji, kde cíl manévroval a střelce svírala panika, čísla padala.

Proč ji Moskva přesto protlačila do půlky světa

Maljutka nebyla vybrána proto, že by byla nejlepší. Byla vybrána proto, že byla první, levná a škálovatelná. Sovětská armáda s ní získala protitankovou řízenou střelu, kterou mohl nést pěšák v kufříku, ale zároveň se dala montovat na obrněné průzkumné vozidlo BRDM, bojové vozidlo pěchoty BMP-1 i bitevní vrtulník Mi-24. Drátové vedení bylo odolné proti elektronickému rušení, v šedesátých letech nezanedbatelná výhoda.

K vojenské logice se přidal politicko-průmyslový rámec. Varšavská smlouva prosazovala unifikaci výzbroje a Rada vzájemné hospodářské pomoci přidělovala výrobní specializace. Podle studie slovenského Vojenského historického ústavu opřené o archivní fondy bratislavského Slovenského národného archívu byly „protitankové komplexy s raketovými řízenými střelami“ v plánu specializace na léta 1966–1970 přiděleny Polsku a Československu. Moskva nepotřebovala dokonalou zbraň. Potřebovala zbraň, kterou dokáže vyrábět celý blok a kterou nasytí armády od Havany po Hanoj. Výsledek: nejméně 45 zemí zařadilo Maljutku do výzbroje.

Dubnica, Považská Bystrica a zastavené české sny

Československo přitom nebylo pouhou montovnou. Jádro výroby střely Maljutka leželo v závodech ZVS Dubnica nad Váhom. Kooperaci zajišťovaly Považské strojárne v Považské Bystrici, které dodávaly výlisky těl střel a raketových komor, a podnik Vihorlat ve Snině, kde se vyráběla těla granátů a nábojnice. Trhaviny obstarávaly specializované chemické závody. Šlo o skutečnou průmyslovou síť, ne o jednu linku v jedné hale.

Pikantní je, že Československo si předtím zkoušelo vyvíjet vlastní protitankové řízené střely. Projekt Volant, zadaný v roce 1955, ztroskotal na technických problémech a nespolehlivosti prototypů; práce skončily kolem roku 1960. Ambicióznější Motýl z trenčínské Konštrukty mířil až k infračervenému samonavedení, ale zastavila ho technická i finanční náročnost. Podle brožury pražského Vojenského historického ústavu se po zastavení domácích projektů přešlo na nákup sovětských typů a ČSLA nasadila Maljutku jak v přenosné verzi, tak na obrněných transportérech BRDM a BVP-1. Tvrdá unifikace na sovětskou techniku nedala prostor pro alternativu.

Dong Ha, Suez a paradox bojového úspěchu

Navzdory ergonomickým limitům si Maljutka připsala reálné bojové úspěchy, ovšem vždy tam, kde obsluha měla čas, krytí a výcvik. Dne 23. 4. 1972 u města Dong Ha ve Vietnamu severovietnamská protitanková jednotka během krátkého přepadu zničila tři tanky M48A2 a několik obrněných transportérů M113. O rok později, v říjnu 1973, egyptská pěchota se Saggery decimovala izraelské tankové kolony při překročení Suezského průplavu. V obou případech šlo o připravenou obranu z krytých pozic, přesně ten scénář, kde i pomalá, ručně naváděná střela dokáže zabíjet.

Generační skok přišel až s nástupcem. Sovětský Fagot (AT-4) přinesl poloautomatické navedení, kratší dobu letu a vyšší pravděpodobnost zásahu. Maljutka ale ze scény nezmizela. Srbský Yugoimport dodnes nabízí modernizovanou verzi MALYUTKA 2 a staré zásoby se mohou objevovat v konfliktech po celém světě.

Zbraň, kterou nerozšířila přesnost, ale škálovatelnost

Příběh Maljutky je příběhem systému, který přenesl odpovědnost za přesnost na nejslabší článek, člověka s joystickem. Sovětská doktrína to akceptovala, protože vojáků měla dost a průmyslová kapacita celého bloku dokázala chrlit střely v objemech, které žádná západní PTŘS nemohla kopírovat. Československé závody v Dubnici a Považské Bystrici byly součástí téhož stroje.

Maljutka nebyla špatná zbraň v tom smyslu, že by nefungovala. Byla špatná zbraň v tom smyslu, že fungování nechávala na nervech a očích jednoho vojáka, zatímco celý blok se tvářil, že to stačí.