Rusové zuří: „Nezajímá nás to. Výmluva, že jsou zastaralé, u nás neobstojí.“ Řecko poslalo Ukrajině přes ČR přes 190 houfnic

Když řecký deník Efsyn loni v září poprvé napsal o plánovaném transferu šedesáti samohybných houfnic M110A2 a 150 tisíc granátů přes Českou republiku, vypadalo to jako jednorázový výprodej přebytečného železa z egejských ostrovů. Jenže data, která nyní vyplula z řeckého hlášení do registru konvenčních zbraní OSN (UNROCA) za rok 2025, ukazují podstatně širší zásilku. Podle analýzy serveru Defence Express Atény neposlaly 60 kusů jednoho typu, ale 190 kusů tří typů, a celý balík prošel Českem.

Co přesně Řecko poslalo

Čísla z UNROCA-vázaného zdroje jsou konkrétní:

Součet: přesně 190. Původní podzimní únik mluvil jen o šedesáti M110A2 a munici. Zbylých 124 houfnic, tažené M114 a lehké M101, zůstalo pod radarem. Teprve registr OSN odhalil skutečný rozsah.

Všechny tři systémy jsou americké konstrukce, všechny mají za sebou desetiletí služby. M101 se vyráběla v letech 1940–1953, americká armáda ji postupně nahrazovala novějšími typy. M110A2 zavedla americká armáda v šedesátých letech a vyřadila ji v devadesátých. M114 je starší tažená 155mm houfnice, která dávno opustila americké inventáře. Žádná z nich by dnes neprošla modernizačním auditem armády NATO první linie.

Jenže válka na Ukrajině neprobíhá podle katalogů. Probíhá podle dostupných hlavní a dostupné munice.

Zastaralé neznamená neškodné

Ruská prokremelská média zareagovala rychle. Server Gazeta.ru převzal informaci o 190 kusech a zdůraznil, že většina zbraní pocházela z řeckých ostrovů v Egejském moři. Mediální rámec byl jednoznačný: argument o zastaralosti neobstojí, protože Ukrajinci tyto systémy umějí využít. Přímé oficiální vyjádření Kremlu k této konkrétní dodávce se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat; jde spíš o mediální zesílení než o diplomatickou nótu.

Přesto má ta reakce svou logiku. M110A2 nese 203mm granát, jeden z nejtěžších konvenčních dělostřeleckých projektilů na ukrajinském bojišti. Ve srovnání s moderním digitálním systémem M777A2, který váží necelé čtyři tuny a operátor ho řídí přes palubní počítač, je M110A2 pomalá, analogová a logisticky náročná. Ale její granát ničí opevněné pozice způsobem, který lehčí ráže nedokáže nahradit. M114 zase doplňuje standardní 155mm vrstvu, na kterou Ukrajina má zásoby munice z desítek zdrojů. A i lehká M101 s ráží 105 mm najde uplatnění v méně exponovaných úsecích fronty, kde jde hlavně o objem palby, ne o přesnost na metr.

Podle nás je klíčové právě tohle: v opotřebovávací válce nerozhoduje generace zbraně, ale to, jestli střílí. Sto devadesát hlavní, které střílí, je víc než pět špičkových systémů, které čekají na náhradní díly.

Česká role: regulovaný tranzit, ne muniční iniciativa

Česká republika v celém transferu figuruje jako zprostředkující jurisdikce, a právě tady je potřeba oddělit dvě věci, které se v české debatě snadno zaměňují.

Ministerstvo obrany ČR výslovně uvedlo, že řecký projekt nebyl součástí české muniční iniciativy. Šlo podle resortu o „ryze komerční projekt“, u kterého český stát nebyl smluvní stranou kontraktu. Muniční iniciativa, tedy program zajišťování dělostřelecké munice ze třetích zemí, je jiný rámec, jiný rozpočet, jiná koalice dárců.

To ale neznamená, že šlo o neviditelný průjezd. Český zákon o zahraničním obchodu s vojenským materiálem řadí transfer i zprostředkování do regulovaného režimu. Ministerstvo průmyslu a obchodu vyžaduje dvoustupňovou kontrolu: povolení k obchodu a licenci pro konkrétní případ. Houfnice tedy musely projít českým licenčním systémem. Konkrétní usnesení vlády nebo rozhodnutí kabinetu k těmto 190 kusům se ovšem v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat.

Nejopatrnější popis české role: vědomě regulovaný transfer přes českou jurisdikci, zastřešený protokolem ministerstev obrany obou zemí, ale bez veřejně doložené role českého státu jako kupujícího či prodávajícího.

Co tím Řecko riskuje

Řecko si tímto krokem nekoupilo jen spojenecké body v Kyjevě. Koupilo si i domácí problém. Řecký tisk opakovaně upozorňuje na mezery v obranných schopnostech země, které transfer způsobil. Část houfnic pocházela z východoegejských ostrovů, tedy z oblasti, kde Řecko čelí chronickému tureckému tlaku. A odcházely bez náhrady.

Atény přitom dlouhodobě odmítají poslat Ukrajině klíčové systémy protivzdušné obrany, které samy potřebují. U staršího dělostřelectva ale zvolily kompromis: pomoc ano, kritické schopnosti ne. Vládní většina transfer podpořila s argumentem, že jde o zbytný materiál a výnos může financovat modernizaci. Opozice namítá, že Řecko se tím zatahuje hlouběji do konfliktu a ztenčuje vlastní zásoby.

Z pohledu Ukrajiny je kalkulace jednoduchá: 190 hlavní za cenu, kterou by žádný západní výrobce nedokázal nabídnout v takové rychlosti. Z pohledu Atén je to sázka na to, že turecká hrozba zůstane pod prahem, kde by chybějící M101 na ostrově Lesbos něco změnila.

Širší obraz: levný objem v drahé válce

Řecký balík ilustruje paradox západní pomoci Ukrajině. Nejmodernější systémy přicházejí po kusech, s měsíci školení a složitou logistikou. Starší zbraně z přebytků, pokud je někdo ochoten pustit, přicházejí v objemech, které na frontě cítit jsou. Sto devadesát houfnic nezmění strategickou rovnováhu. Ale v zákopové válce, kde se počítá každý výstřel za hodinu na kilometr fronty, je to injekce, která drží linii.

Řecko za ni zaplatilo víc než většina jiných dárců, ne penězi, ale bezpečnostním rizikem ve vlastním sousedství. A právě to z této dodávky dělá příběh, který nekončí na ukrajinské frontě, ale pokračuje v Egejském moři.