Číňané se mračí na Putina, válka ohrožuje jejich zájmy: v Rusku zoufale chybí pracovní síla, krize nemá v historii obdoby

Když 4. června 2026 vystoupil Chua Sie, představitel svazu sdružujícího téměř čtyři tisíce čínských firem v Rusku, na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru, nešlo o diplomatickou zdvořilost. Na jedné z panelových diskusí přednesl seznam konkrétních provozních bariér, které čínským podnikatelům komplikují život: nedostatek kvalifikovaných specialistů především v energetice, zmrazená aktiva, daně, poplatky a bankovní regulace zpřísněná pod tlakem sankcí. Formulace byla konstruktivní, tón nikoli. Peking sice Kreml veřejně netrhá, ale dává najevo nespokojenost přesně tam, kde to Moskvu bolí nejvíc, u lidí a peněz.

Prázdná tovární hala uprostřed boomu

Čísla, která za slovy Chua Sieho stojí, jsou tvrdá. Podle analýzy společnosti FinExpertiza klesla takzvaná kádrová rezerva, tedy počet lidí reálně dostupných pro trh práce, na 4,4 milionu. Před pěti lety to bylo zhruba sedm milionů. Oficiální statistiky hovoří o 1,5 až 2 milionech neobsazených pracovních míst a ještě v březnu 2026 hlásilo 51 procent ruských podniků nedostatek pracovníků. Na jednoho nezaměstnaného připadá přibližně jedno volné místo, poměr, který v normální ekonomice signalizuje přehřátí, v ruské válečné realitě znamená, že některé provozy prostě stojí.

Šéfka ruské centrální banky Elvira Nabiullinová to 16. dubna 2026 řekla bez obalu: Rusko se s takovým nedostatkem pracovní síly potýká „poprvé ve své moderní historii“. Nejde o novinářské přibarvení. Je to formulace, kterou převzala oficiální debata v zemi, kde se problémy tradičně bagatelizují.

Tři tlaky najednou

Příčiny jsou známé, ale teprve jejich souběh dělá situaci bezprecedentní. Válka stáhla statisíce mužů do armády a zbrojního průmyslu, který nabízí platy, s nimiž civilní sektor nemůže konkurovat. Další vlna odešla emigrací, Reuters už v roce 2024 popisoval, jak obranný sektor systematicky přetahuje zaměstnance z běžných firem. A tradiční migrační kanály z postsovětského prostoru slábnou: po teroristickém útoku u Moskvy zesílila protiimigrační nálada, regulace zpřísnila a Rusko se začalo ohlížet po pracovní síle z Myanmaru nebo jihovýchodní Asie.

K tomu přibývá sankční tření. Čínské banky se obávají sekundárních sankcí natolik, že ruská strana musela vybudovat zvláštní platební schéma zvané „China Track“, aby vůbec udržela obchodní toky mimo dosah západního dohledu. V době největších problémů šplhaly provize u improvizovaných platebních kanálů až na 12 procent z objemu transakce. „China Track“ je stlačil zhruba na jedno procento u importu, ale samotná existence takového systému ukazuje, jak křehká je finanční infrastruktura mezi oběma zeměmi. V březnu 2026 navíc vyskočily sazby na jüanových swapech nad 40 procent; Nabiullinová musela řešit akutní nedostatek čínské měny v ruských bankách.

Ekonomika brzdí, válka ne

Ruská ekonomika v prvním čtvrtletí 2026 poprvé za tři roky mezičtvrtletně klesla, o 0,3 procenta. Korporátní zisky v prvních dvou měsících roku spadly o třetinu. Vládní prognóza růstu pro celý rok 2026 byla v květnu sražena na pouhých 0,4 procenta, ještě nedávno se počítalo s 1,3 procenta. Mezinárodní měnový fond sice v dubnu zvedl svůj odhad na 1,1 procenta díky dražší ropě, ale zároveň popsal ekonomiku jako zatíženou válkou, sankcemi a utaženou měnovou politikou.

Přesto Kreml neubírá z válečných výdajů. Podle SIPRI činí rozpočet na obranu pro rok 2026 bezmála 14,9 bilionu rublů, tedy 6,3 procenta HDP. Pátý rok války se financuje ze zpomalující ekonomiky, která nemá dost lidí ani na civilní výrobu.

Asymetrie, která Moskvu svazuje

Pro Kreml je nejnepříjemnější fakt ten, že si nemůže dovolit čínské investory ignorovat. Čína je největším obchodním partnerem Ruska patnáctým rokem v řadě, bilaterální obchod v roce 2024 dosáhl 244,8 miliardy dolarů a jen za první čtyři měsíce roku 2026 činil 85,2 miliardy. Podle analýzy varšavského Centra pro východní studia vzrostl čínský podíl na ruském dovozu strojů, průmyslového vybavení a náhradních dílů až k 90 procentům. Jüan tvoří přes 30 procent ruských zahraničních plateb.

Jenže vztah je hluboce nesouměrný. Pro Čínu představuje Rusko něco přes tři procenta exportu a asi pět procent importu. Peking má páky, Moskva je nemá. Chua Sie sice na fóru mluvil o optimismu a o firmách, které v Rusku zůstaly i po sankcích, ale samotný fakt, že seznam stížností přednesl veřejně na největší ruské ekonomické akci, je signál. Čína neodchází, zatím. Vyjednává z pozice síly.

Rusko roku 2026 tak čelí paradoxu, který nemá v jeho novodobých dějinách předchůdce: rekordně nízká nezaměstnanost, a přesto zoufale málo lidí. Dřívější krize, po rozpadu Sovětského svazu, v roce 2008, po anexi Krymu, byly krizemi propadající poptávky a rostoucí nezaměstnanosti. Tahle je přesný opak. Ekonomika narazila na strop, který nelze prorazit tisknutím rublů ani patriotickými projevy. A jediný partner, který by mohl pomoci, si právě na fóru v Petrohradu veřejně stěžoval.