Harrier sloužil v Americe přes 50 let, ale málokoho napadne, jak se tam vůbec dostal. Dva mariňáci prostě přišli a chtěli létat

Když VMA-223, poslední peruť Harrierů u Marines, ukončila na MCAS Cherry Point svou éru slavnostním ceremoniálem, nešlo jen o vyřazení jednoho typu letounu. Skončila celá harrierovská kapitola americké námořní pěchoty, od prvních AV-8A přes AV-8C až po finální AV-8B. Pětapadesát let nepřetržité služby, které začaly scénou připomínající spíš filmový námět než standardní zbrojní akvizici.

Dva muži ve stánku Hawker Siddeley

Září 1968, letecká přehlídka ve Farnborough. Plukovník Thomas H. Miller Jr. a podplukovník Clarence M. „Bud“ Baker vcházejí do stánku firmy Hawker Siddeley. Miller projeví zájem o Harrier. Do týdne oba sedí v kokpitu a létají nad anglickým venkovem.

Zní to jako spontánní rozhodnutí dvou nadšenců. Ve skutečnosti za jejich cestou stálo velení námořní pěchoty. Podplukovník John J. Metzko upozornil na potenciál britského stroje, generál Keith B. McCutcheon rozhodl vyslat dva piloty na evaluaci. Miller a Baker nebyli turisté na letecké přehlídce, byli oficiálně vyslaní hodnotitelé s jasným zadáním. Během pobytu v Británii absolvovali dvacet zkušebních letů a vrátili se s jednoznačným doporučením: koupit.

Od letecké přehlídky k operační službě za necelé tři roky

Co následovalo, bylo na americké poměry nezvykle rychlé. Miller po návratu přesvědčil velení Marines i ministerstvo obrany, že Harrier je hotové řešení, které není třeba vyvíjet od nuly. 27. října 1969 podepsaly americké námořnictvo a britské ministerstvo obrany memorandum o pořízení. Pro fiskální rok 1970 schválil Pentagon nákup dvanácti strojů, pro rok 1971 dalších osmnáct.

V lednu 1971 dorazily první AV-8A do Spojených států. V dubnu je převzala peruť VMA-513. V červenci téhož roku hlásila operační schopnost. Od chvíle, kdy Miller vstoupil do stánku ve Farnborough, uplynuly necelé tři roky. Pro srovnání: běžný americký zbrojní program se v té době počítal na dekádu.

Neobvyklost nespočívala v impulzivnosti. Spočívala v tom, že Marines prosadily nákup hotového zahraničního letounu „z police“ místo domácího vývoje. Žádná americká složka to předtím v takovém rozsahu neudělala.

Proč Amerika neměla vlastní stroj s kolmým startem

Americké pokusy o stroj s vertikálním vzletem v padesátých a šedesátých letech opakovaně ztroskotávaly. NASA je shrnuje jako sérii prototypů přetížených kompromisy: vyšší hmotnost než u konvenčních letounů, složité převody a rozvody tahu, neřešitelné problémy s řízením při přechodu z visení do dopředného letu. Operační zralosti dosáhl v podstatě jen vrtulník, a britský Harrier.

Ten uspěl díky elegantní jednoduchosti. Jeden motor Pegasus, čtyři vektorované trysky. Ralph Hooper, hlavní konstruktér firmy Hawker, navrhl konfiguraci, která obešla většinu problémů amerických konkurentů. Žádné složité převodovky, žádné pomocné motory pro visení. Právě tato přímočarost přesvědčila Millera, že stroj zvládne drsné podmínky expediční námořní pěchoty.

Z britského nápadu americký průmyslový program

Harrier se v Americe nejen zabydlel, prakticky se tam znovu narodil. Druhá generace, AV-8B Harrier II, už byla z velké části americkým dílem. McDonnell Douglas provedl rozsáhlý redesign, první let AV-8B se odehrál v St. Louis a tamtéž bylo mezi lety 1978 a 1995 vyrobeno 377 kusů. Téměř polovina celé produkce rodiny P.1127/Kestrel/Harrier nakonec sloužila právě u Marines.

Miller se mezitím stal brigádním generálem, později zástupcem náčelníka štábu pro letectví. V institucionální paměti námořní pěchoty zůstává jako „otec Harrieru“. Baker, jeho spoluevaluátor z Farnborough, v otevřených zdrojích takovou stopu nenechal; příběh si přivlastnil ten, kdo ho dotáhl přes byrokratické bariéry Pentagonu.

Odkaz, který přežil i svůj stroj

Harrierovská linie nekončí vyřazením AV-8B. DARPA popisuje přímou vývojovou cestu od Harrieru přes program ASTOVL a STOVL Strike Fighter až k F-35B Lightning II. Nástupce přidává stealth, nadzvukovou rychlost a síťovou senzoriku, ale jeho provozní DNA je totožná: krátké rozjezdy, vertikální přistání, malé paluby, strohé základny blízko fronty.

3. června 2026 na Cherry Point neskončil jen jeden typ letounu. Skončila éra, kterou odstartoval plukovník, jenž vešel do správného stánku na správné letecké přehlídce. Že za tím stálo dvacet zkušebních letů, mezivládní memorandum a roky politického přesvědčování, to už je právě ta část příběhu, na kterou se zapomíná.