Skandál: Irská továrna zásobuje Rusko hliníkem na bomby, drony a tanky; 83 % produkce míří přímo k Putinovi

Největší rafinerie oxidu hlinitého v Evropě stojí v irském Limericku, patří ruskému Rusalu a její produkce legálně proudí do hutí, z nichž hliník končí u desítek sankcionovaných zbrojovek.

Továrna na zpracování hliníku i Zdroj fotografie: uc_rusal_photo_gallery / Creative Commons / CC BY-SA
                   

Číslo, které koncem května 2026 vytáhly The Irish Times z irských obchodních statistik, zní absurdně: v prvním čtvrtletí roku 2026 směřovalo do Ruska 83 % veškerého irského exportu aluminy. Firma Aughinish Alumina, která je prakticky jediným irským výrobcem, číslo později označila za „administrativní chybu“ a tvrdí, že její podíl exportu do Ruska činil v roce 2025 kolem 45 %. I kdyby platila nižší varianta, jde o stovky tisíc tun suroviny ročně tekoucí do země, která vede válku proti Ukrajině. A celé je to v souladu s unijním právem.

Cesta od irského přístavu k ruské raketě

Březnová investigace OCCRP a partnerských redakcí zmapovala řetězec, který spojuje závod v hrabství Limerick s ruskými zbrojovkami. Trasa vypadá takto: Aughinish vyrobí aluminu Bayerovým procesem, naloží ji na lodě a odešle do ruských hutí vlastněných Rusalem. Tam se z ní taví hliník, který přebírá obchodní firma ASK. A právě ASK podle uniklých zákaznických seznamů za rok 2024 dodávala hliník více než čtyřiceti podnikům na sankčním seznamu EU, výrobcům protiletadlových střel, raketových systémů i dálkových bombardérů.

Jednu konkrétní šarži aluminy z Limericku k jedné konkrétní zbrani vystopovat nelze. Alumina se v hutích míchá. Řetězec jako celek je ale doložený a ukrajinská vojenská rozvědka identifikovala nejméně osmnáct firem z onoho seznamu jako výrobce zbraní reálně nasazených proti ukrajinským městům a pozicím.

Sankční díra velikosti celé EU

Paradox kauzy spočívá v jednom slově: asymetrie. EU v únoru 2025 zakázala dovoz ruského hliníku do Unie. Vývoz aluminy, tedy suroviny, z níž se hliník vyrábí, opačným směrem ale zakázaný není. Alumina prostě nefiguruje na unijním seznamu exportních zákazů. A protože nové sankce vyžadují jednomyslný souhlas všech členských států v Radě EU, stačí odpor jedné vlády, aby díra zůstala otevřená.

Austrálie přitom ukázala, že to jde jinak. Canberra zakázala export aluminy a bauxitu do Ruska vlastními autonomními sankcemi krátce po invazi v roce 2022. Irsko takovou možnost nemá, je vázané společným unijním rámcem. Jenže místo toho, aby v Bruselu tlačilo na rozšíření sankcí, Dublin aktivně argumentuje proti. Premiér Micheál Martin v květnu 2026 prohlásil, že sankce proti Aughinish by byly „sebepoškozující“, ohrozily by stovky pracovních míst v závodě i navázané odběratele ve Švédsku a Francii.

Dublin pod dvojím tlakem

Irská vláda se ocitla v kleštích. Na jedné straně stojí domácí zaměstnanost a průmyslová logika: Aughinish zaměstnává stovky lidí a jeho produkce živí evropské hliníkárny. Na druhé straně roste mezinárodní tlak. Šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová v červnu 2026 veřejně vyzvala Irsko, aby „dalo fakta na stůl“ a otevřelo debatu o dalších sankcích. Estonsko tlačí na odstřižení exportů Aughinish do Ruska. A v pozadí se ozývají i další členské státy.

Načasování je pro Dublin obzvlášť nepříjemné. Od 1. července 2026 Irsko přebírá předsednictví v Radě EU. Země, která má půl roku vést unijní agendu včetně sankční politiky, bude současně čelit otázkám, proč její vlastní továrna zásobuje ruský vojenský průmysl. Reputační škoda může být větší než ekonomická ztráta z případného uzavření závodu.

Irská neutralita vs. česká munice

Kauza Aughinish odhaluje i širší rozpor v irském postoji k válce na Ukrajině. Dublin se drží tradiční vojenské neutrality: v březnu 2025 oznámil dalších 100 milionů eur neletální vojenské podpory a celkový závazek přes Evropský mírový nástroj dosahuje zhruba 250 milionů eur. Výhradně neletální pomoc, žádné zbraně, žádná munice.

Pro srovnání: Česko už za první rok invaze dodalo Ukrajině těžkou vojenskou techniku za desítky miliard korun a následně vedlo celoevropskou muniční iniciativu financovanou částkou přes 40 miliard korun. Praha nehraje jen roli dárce, ale i koordinátora. Irsko mezitím posílá polní nemocnice, a jeho továrna posílá surovinu, z níž Rusko vyrábí střely.

Kdo vlastně kontroluje Rusal?

Za celým řetězcem stojí Rusal, jeden z největších světových producentů hliníku. Aughinish je podle firemního webu jeho hlavním závodem na výrobu aluminy s kapacitou téměř dva miliony tun ročně. Klíčovou postavou zůstává zakladatel Rusalu Oleg Děripaska. Americké ministerstvo financí ho v roce 2018 sankcionovalo a následná restrukturalizace holdingu En+ měla jeho přímý i nepřímý podíl snížit pod rozhodovací práh. Jenže míra jeho faktické kontroly je předmětem sporů dodnes; švédské bezpečnostní složky v květnu 2026 zadržely dvě osoby pro podezření z hrubého porušení sankcí v souvislosti s ruskými vazbami a téma Děripaskovy kontroly nad Rusalem zůstává živé.

EU tak stojí před testem, který přesahuje jednu továrnu v Limericku. Dokáže uzavřít sankční díru, i když to bude bolet vlastní průmysl? Nebo se z Aughinish stane symbol toho, že evropské sankce platí jen tam, kde nic nestojí? Odpověď přijde nejpozději během irského předsednictví, a Kyjev ji bude sledovat pozorněji než Brusel.

Jak je možné, že EU toto již pátým rokem toleruje?

Diskuze Vstoupit do diskuze
Autor článku

Jindřich Svěcený

Armádní novinář specializující se na pozemní a námořní techniku. Více než tři desetiletí působil v USA, kde psal pro Defense News, Army Times či Military.com. Díky osobní účasti na cvičeních, testech techniky i rozhovorech s vojáky přináší čtenářům autentický pohled na armádu z obou stran oceánu.

Zobrazit další články