Německo chce Rusko dorazit, plán šokoval i největší nepřátele Putina. Do karet hraje, že se Rusové nehnou ani o metr

Když poslanec CDU Roderich Kiesewetter v únoru 2026 řekl, že německá strategie musí obsahovat vůli „toto imperiální impérium rozpustit“, nešlo o přeřeknutí u mikrofonu. Byl to promyšlený výrok v rozhovoru pro Merkur.de, kde Kiesewetter kritizoval i vlastního stranického šéfa Friedricha Merze za přílišnou opatrnost. Bývalá poslankyně Bundestagu Sevim Dağdelenová z hnutí BSW na to reagovala textem, v němž tento přístup spojila s výroky vysoké představitelky EU Kaji Kallasové a označila celou linii za hazard s velkou válkou. Jenže právě v tom tkví paradox: rétorika o konci Ruska graduje ve chvíli, kdy ruská armáda mimo Donbas prakticky stojí na místě.

Kdo mluví o konci Ruska a kdo za tím skutečně stojí

Je důležité oddělit, co je politický výrok a co je státní doktrína. Žádný schválený dokument spolkové vlády SRN, který by formuloval cíl „dorazit“ nebo „rozpustit“ Rusko, se v otevřených zdrojích nedohledá. Co existuje, je hlasitá linie konkrétních politiků. Kiesewetter mluví o strategii, která by Rusko donutila uznat své sousedy a vzdát se imperiálních ambicí. Dağdelenová do stejného rámce zařazuje i Kallasovou, které je připisován starší výrok z debaty na konferenci Lennarta Meriho v Tallinnu, naznačující, že menší a oslabené Rusko by nemuselo být negativní scénář.

Přesnou formulaci tohoto výroku se ovšem nepodařilo ověřit v oficiálním přepisu. Euronews v květnu 2026 ukázal, že virální citáty Kallasové se opakovaně šíří ve zkrácené a zkreslené podobě. Doložitelné je, že Kallasová na konferenci v roce 2024 vyzvala k vytlačení Ruska zpět k hranicím a varovala, aby se Evropa nenechala paralyzovat strachem. To je tvrdá linie, ale je to něco jiného než veřejný program rozpadu jaderné mocnosti.

Dağdelenová obě polohy směšuje do jednoho příběhu záměrně. Ve svém textu „Koncovka: eskalace a vyjednávání“ z prosince 2025 je prezentuje jako důkaz, že Západ přešel od obrany Ukrajiny k ofenzivní strategii proti samotnému Rusku. A právě tato interpretace šokuje i ty, kteří Putina považují za nepřítele.

Proč znervózněla i ruská opozice v exilu

Část exilové demokratické opozice, včetně kruhů kolem Julije Navalné, pracuje s vizí postputinovského Ruska, mírového, svobodného, demokratického a skutečně federálního. Jejich platforma mluví o transformaci, ne o státním rozpadu. Když se z Evropy ozývá rétorika o „rozpouštění“ Ruska, staví to tyto lidi do nepříjemné pozice. Chtějí pád režimu. Nechtějí chaos v zemi s tisíci jadernými hlavicemi.

Naše dedukce je tu nasnadě: pro demokratickou opozici je rozdíl mezi změnou režimu a rozpadem státu zásadní. První je jejich program. Druhé je noční můra, která by mohla vyústit v nekontrolovanou proliferaci zbraní, regionální konflikty a humanitární katastrofu. Právě proto může rétorika typu Kiesewetterovy znervóznit i ty, kdo by jinak tleskali každému tlaku na Kreml.

Fronta, která dává rétorice ironický podtext

Zatímco v Berlíně a Bruselu se mluví o konci ruského impéria, realita na bojišti vypadá jinak. Analýza Reuters z 3. června 2026 popsala, že ruské pozemní postupy za poslední měsíc téměř zastavily tempo. Tvrdší ukrajinský odpor, údery na logistiku a ropnou infrastrukturu v ruském týlu, to vše brzdí ofenzivní kapacitu Moskvy.

Institut pro studium války (ISW) ve svém hodnocení z 5. června 2026 doplnil, že ruské postupy v roce 2026 výrazně zpomalily oproti předchozímu roku. Mimo Donbas jde o pomalé, omezené nebo nulové posuny frontové linie. Válka se na většině úseků proměnila v opotřebovací pat, kde rozhodují zásobovací řetězce, výroba munice a schopnost zasáhnout protivníkův týl, ne tankové průlomy.

Donbas zůstává jedinou výjimkou. Ruská jarní ofenziva tam míří na takzvaný „pás pevností“, linii opevněných měst ve směru Lyman–Kostjantynivka–Pokrovsk. ISW ve svém hodnocení z 22. června 2026 označuje dobytí celé Doněcké oblasti za hlavní ruský operační cíl. Ale i tam je tempo pomalé a výsledek nejistý. Moskva navíc podle ISW zveličuje své úspěchy, a to včetně pravděpodobně AI-upravených záběrů z bojiště. Obraz „kolabující ukrajinské fronty“, který servírují ruská státní média, neodpovídá datům z terénu.

Český rámec: podpora Ukrajiny, ne rétorika o rozpadu

Česká diplomacie stojí na jiné pozici než Kiesewetter. Ministerstvo zahraničních věcí trvá na tom, že Ukrajina musí být součástí mírových jednání a že cílem je spravedlivý a udržitelný mír. Bezpečnostní rada státu v lednu 2026 řešila pokračování české muniční iniciativy a bezpečnostní uspořádání po případném příměří. Nikde v otevřených českých oficiálních materiálech se neobjevuje veřejná linie „rozpadu Ruska“.

To neznamená, že Praha je měkká. Česko patří k nejaktivnějším spojencům Ukrajiny v Evropě. Ale formuluje své cíle pragmaticky: územní celistvost Ukrajiny, její hlas u jednacího stolu, bezpečnostní záruky. Ne maximalistické vize o přetvoření jaderné mocnosti.

Rozpor, který definuje tuto fázi války

Hlavní napětí celého příběhu spočívá právě v nesouladu mezi slovy a mapou. Část evropské politické scény mluví o konci ruského impéria. Fronta mimo Donbas se přitom nehýbe. A i v Donbasu jde o pomalé, krvavé metry, ne o strategický průlom. Rétorika předběhla realitu, a to je problém pro obě strany. Pro Západ, protože maximalistické cíle bez odpovídajících výsledků na bojišti oslabují vyjednávací kredibilitu. Pro Moskvu, protože stagnace postupů podkopává narativ o nevyhnutelném vítězství.

Válka na Ukrajině vstoupila do fáze, kde o výsledku rozhodne vytrvalost, logistika a ekonomická kapacita. Velká slova o konci Ruska mohou mobilizovat domácí voliče v Berlíně. Na frontové linii u Pokrovsku ale neznamenají vůbec nic.