Ledovec zkázy se rozpadá zevnitř a nikdo neví proč. Už za 40 let budou některá ruská města zaplavena, na kahánku má Petrohrad

Když vědci v roce 2023 spustili pod ledovou desku autonomní ponorku Ran, čekali, že najdou mohutné tavení zespodu, proud teplé vody, který ohlodává led jako horká lžíce zmrzlinu. Místo toho naměřili překvapivě nízké míry bazálního tání. Jenže ledovec se přesto rozpadal. Trhliny se šířily středem ledové desky, ne jen po okrajích. Šelf zrychlil pohyb o zhruba 70 %. A v únoru 2024 se Ran při další misi pod blízkým šelfem Dotson nevrátila, pravděpodobně ji pohltila dutina, o které nikdo nevěděl. Příběh Thwaitesu se přepisuje: nejde jen o teplou vodu, ale o vnitřní rozpad, jehož mechanismy věda teprve skládá dohromady.

Trhliny, které nikdo nečekal

Studie publikovaná v Journal of Glaciology přinesla zásadní obrat v chápání toho, co se s Thwaitesem děje. Rifty, hluboké trhliny pronikající ledovou deskou, se nešíří jen na okrajích východního šelfu, ale prorážejí i jeho centrální části a oblast takzvané grounding line, tedy místa, kde led přestává spočívat na skalním podloží a začíná plavat.

Právě tyto fraktury mechanicky odpojují šelf od opěrných bodů, které dosud brzdily tok pevninského ledu do oceánu. Starší modely přitom stavěly hlavně na scénáři „teplá voda zespodu“. Nová data ukazují, že i při relativně skromném bazálním tání může destabilizaci řídit samotné strukturální poškození ledu.

K tomu přibývá další faktor. Studie v Nature Communications z roku 2025 popsala, jak v roce 2013 odtekla síť sedmi podledovcových jezer najednou. Výpusť dočasně zdvojnásobila oceánské tání pod Thwaitesem a přispěla k ústupu grounding line. Zda podobné epizody systém dlouhodobě urychlují, nebo část efektu rozkládají v čase, zůstává otevřené.

Proč „nikdo neví proč“ není jen novinářská zkratka

Formulace zní dramaticky, ale má reálný základ. Vědci znají několik mechanismů (rifting, bazální tání, podledovcové záplavy, proměnlivé oceánské proudění), ale neumějí přesně určit jejich vzájemný podíl ani načasování. Studie v Nature z roku 2023 výslovně uvádí, že oceánské podmínky a bazální tání v oblasti grounding zone jsou z velké části neznámé.

Ztráta ponorky Ran to podtrhuje. Podledovcové dutiny jsou špatně zmapované, spojení s autonomními vozidly během misí není průběžné a sběr dat v těchto oblastech je technologicky na hraně možností. Věda umí popsat směr změny (zrychlování, fraktury, ústup opěrné linie), ale „datum kolapsu“ zatím stanovit nedokáže. A právě absence jednoho pevného termínu paradoxně oslabuje veřejnou pozornost.

Co znamená „za 40 let“, a co ne

V mediálním prostoru se „40 let“ váže k roku 2066–2067. Preprintová studie navázaná na edinburský model projektuje do tohoto horizontu ztráty Thwaitesu v rozsahu 180 až 200 gigatun ročně, prudké zrychlení oproti dnešku. To je alarmující číslo. Ale není to totéž jako tvrzení, že v roce 2067 globální hladina stoupne o 3,4 metru.

Thwaites sám při úplném kolapsu přidá asi 65 centimetrů. Destabilizace širšího amundsenovského sektoru západní Antarktidy má potenciál kolem tří metrů, ale primární literatura to váže na staletí až tisíciletí, ne automaticky na čtyři dekády. Ruský mediální rámec, kde zaznívá číslo 3,5 metru za 40 let, je krajní interpretace, nikoliv vědecký konsenzus. Pro srovnání: za celé 20. století stoupla globální hladina oceánů o 17 centimetrů.

Důležité ale je, že i mnohem menší vzestup dokáže způsobit obrovské škody, pokud zasáhne město, které stojí sotva metr nad vodou.

Petrohrad: město, které ztrácí bezpečnostní rezervu

Historické jádro Petrohradu leží pouhé jeden až dva metry nad hladinou moře. Město zažilo za svou existenci přes 300 povodní. V roce 2011 dokončilo 25 kilometrů dlouhou uzavíratelnou bariéru přes Finský záliv, navrženou na bouřkové vzdutí do pěti metrů. Podle NASA Earth Observatory jde o klíčovou ochranu města, které by bez ní čelilo pravidelným záplavám.

Problém není jen „jednoho dne bude celé pod vodou“. Problém je postupný. Každý centimetr trvalého vzestupu hladiny ukrajuje z ochranné rezervy bariéry. Bouřková vzdutí, která dnes systém zvládne, se přibližují jeho návrhové kapacitě. Častější uzavírání bariéry komplikuje lodní dopravu a odvodnění Něvy. A nízko položené ostrovy a nábřeží, na kterých stojí Ermitáž nebo Petropavlovská pevnost, jsou v první linii.

Petrohrad přitom není jediné ohrožené místo. V ruském kontextu se mluví i o Kaliningradské oblasti a dalších pobřežních regionech Baltu. V evropském měřítku Evropská agentura pro životní prostředí upozorňuje, že nízko položená pobřeží s vysokou hustotou osídlení (Nizozemsko, Benátky, části německého a polského pobřeží) patří mezi nejzranitelnější vůči častějším extrémním hladinám a pobřežním záplavám. Česku jako vnitrozemskému státu přímé zaplavení nehrozí, ale ekonomické dopady, narušení logistických řetězců a migrační tlak se zastaví těžko.

Dá se tomu ještě zabránit?

Zvrátit už probíhající mechanické oslabení Thwaitesu rychlým technickým zásahem dnes neumíme. Nápad postavit 80kilometrovou podmořskou „clonu“, která by odklonila teplou vodu od ledovce, zní lákavě. Kritická analýza publikovaná letos ve Frontiers in Science ale ukazuje, že by šlo o stavbu řádově větší než cokoli dosud realizované v Antarktidě, s náklady pravděpodobně přesahujícími dva biliony korun, extrémní logistikou a právními překážkami v rámci Antarktického smluvního systému.

Reálně zbývají dvě cesty: snižování emisí, které zpomalí oceánský ohřev, a adaptace pobřeží. EU má k dispozici adaptační strategii a nástroje jako Climate-ADAPT, ale nejde o jeden centrální „plán pro Thwaites“, spíš o síť povodňových a pobřežních politik, které teprve budou muset reagovat na scénáře, jež se ještě před pár lety zdály vzdálené.

Petrohrad by s přehodnocením své protipovodňové infrastruktury neměl čekat na rok 2067. Bariéra byla navržena pro jiný výchozí stav hladiny. A hladina stoupá už teď.