18letá Ukrajinka skočila z lodi SSSR mezi žraloky jen v červených bikinách. KGB zuřila, ale mohla jen přihlížet

Liliana Gasinská nebyla špionka, diplomatka ani baletní hvězda. Byla nejmladší členkou posádky zaoceánského parníku Leonid Sobinov, obsluhovala výtah a roznášela jídlo. A přesto dokázala ponížit sovětský bezpečnostní aparát víc než leckterý prominentní přeběhlík s kufrem tajných dokumentů. Její útěk netrval déle než čtyřicet minut plavání v temné přístavní vodě, ale jeho důsledky rezonovaly měsíce: v australských novinách, v kancelářích KGB i v kajutách sovětských námořníků po celém světě.

Plán, který začal ve čtrnácti

Gasinská se narodila v roce 1960 ve Vorošilovsku, dnešním Alčevsku v Luhanské oblasti na východě Ukrajiny. Už jako čtrnáctiletá prý uvažovala o tom, že ze Sovětského svazu odejde. Nebyl to dětský vzdor, byl to zárodek plánu, který formoval její další životní rozhodnutí. Vybrala si oděské námořní učiliště pro lodní personál a nastoupila k Černomořskému paroplavstvu. Profese servírky na mezinárodních linkách byla jednou z mála cest, jak se sovětský občan bez diplomatického pasu mohl legálně dostat za hranice.

Leonid Sobinov, na kterém sloužila, nebyl žádný bezvýznamný remorkér. Šlo o bývalý cunardovský parník Saxonia, později přejmenovaný na Carmanii, který Sověti v roce 1973 zařadili do své flotily. Velká reprezentativní loď s mezinárodními cestujícími; právě z takového plavidla byl útěk pro Moskvu obzvlášť trapný.

Čtyřicet minut v temné vodě

Večer před útěkem se Gasinská vyhnula posádkové oslavě a zůstala sama v kajutě. Připravila si lístek s anglickými slovy, „refuge“, „political“, „ask“, základní slovní zásobu pro žádost o azyl. Pak si oblékla červené bikiny. Ne jako módní gesto, ale z čistě praktického důvodu: potřebovala plavat a nést na sobě co nejméně. Žádné zavazadlo, žádné doklady, žádné peníze. Všechno nechala v kajutě.

Vylezla na postel, protáhla se úzkým okénkem a spadla do přístavní vody. Sydneyský přístav v noci není místo, kde by se člověk dobrovolně koupal. Studená voda, proudy, nulová viditelnost, a reálné riziko setkání se žraloky, kteří v sydneyském zálivu žijí. Přímý střet se žralokem sice doložený není, ale čtyřicetiminutové noční plavání v těchto vodách bylo samo o sobě hazardem se životem. Na břehu ve čtvrti Pyrmont ji našel Australan Bill Green.

Ráno, které KGB prohrála

Když ráno posádka objevila prázdnou kajutu, začal poplach. Na lůžku ležely všechny její věci, osobní doklady, peníze, a ten lístek s anglickými výrazy. Pro KGB to byl jasný signál: nešlo o neštěstí ani o opilecký výlet. Šlo o promyšlený útěk.

Následovalo horečné pátrání. Sovětský konzul byl informován, velvyslanectví aktivováno, posádka dostala rozkaz prohledat loď i okolí přístavu. Důstojníci objížděli přístavní čtvrť s její fotografií. Jenže Gasinská už byla na australské půdě, a tam sovětská moc končila. Sověti mohli tlačit diplomatickými kanály, mohli žádat, mohli vyhrožovat. Ale prostě ji odvézt zpět nemohli. Večer 15. ledna Leonid Sobinov odplul do Melbourne. Bez ní.

Podle odtajněných materiálů ukrajinského archivu KGB/SBU jí vyšetřovatelé nepřišili velezradu, k tomu nedisponovala žádnými tajnými informacemi. Kvalifikace zněla „nelegální odjezd do ciziny“. Pro režim, který se prezentoval jako ráj pracujících, to bylo paradoxně ještě horší: mladá žena neutekla kvůli státním tajemstvím, ale prostě proto, že v SSSR nechtěla žít.

Mediální bomba v červené

Australský bulvár příběh okamžitě uchopil. Dívka v červených bikinách, která uplavala ze sovětské lodi, to byl materiál, jaký si redakce nemohly nechat ujít. Deník Daily Mirror ji ukrýval před sovětskými diplomaty a zároveň z ní vytvářel titulkovou celebritu. Austrálie jí během několika dní přiznala uprchlický status, což bylo výjimečně rychlé; jak později upozornili kritici, stovky jiných žadatelů o azyl a takzvaných dezertérů z lodí takové zacházení nezažívaly. Akademická debata o tom, zda atraktivní bílá žena dostala přednost před jinými uprchlíky, se táhla ještě roky.

Gasinská se později stala modelkou, objevila se v prvním australském vydání časopisu Penthouse a z politické uprchlice se definitivně stal popkulturní symbol. Sovětský tisk o celém případu mlčel; úspěšný útěk osmnáctileté servírky se do domácí propagandy nehodil. Posádku Leonida Sobinova po návratu rozformovali. Většinu převedli na méně prestižní černomořské trasy. Kolektivní trest s odstrašujícím efektem.

Druhý život příběhu

Ještě v roce 1981 se její status v Austrálii znovu řešil; objevilo se podezření, že usilovala o obnovení sovětského občanství. Australský ministr ale podle parlamentního záznamu oznámil, že do SSSR nevycestovala a důvod k odnětí uprchlického statusu neexistuje. Podle ukrajinských archivních materiálů se kolem roku 1990 přesunula do Londýna.

Na rozdíl od Michaila Baryšnikova, který přeběhl o pět let dříve jako světová baletní hvězda, nebo od vojenských pilotů přelétávajících s tajnou technikou na Západ, Gasinská nenesla žádnou strategickou hodnotu. Neměla tajemství, neměla moc, neměla ani pořádné oblečení. Právě proto byl její útěk pro sovětský režim tak nesnesitelný: ukázal, že kontrolní aparát může selhat i u té nejbezvýznamnější členky posádky. A že stačí jedno okénko, čtyřicet minut odvahy a červené bikiny.