Polsko váhalo, zda ještě Ukrajinu podporovat. „Rusko je větší hrozba,“ uklidnili situaci Britové a opět je stmelili

Koncem května 2026 podepsal Volodymyr Zelenskyj dekret, kterým pojmenoval jednotku speciálních operací po „Hrdinech UPA“. Pro Poláky, kteří s Ukrajinskou povstaleckou armádou spojují volyňské masakry desítek tisíc civilistů, to byl úder do nejcitlivějšího místa kolektivní paměti. Donald Tusk 9. června veřejně prohlásil, že krok vyvolal krizi ve vzájemných vztazích. Než se emoce stihly usadit, přišel druhý zásah: polský ministr obrany Władysław Kosiniak-Kamysz 30. června oznámil, že bez slíbeného transferu dronových technologií z Kyjeva „nejsou MiGy pro Ukrajinu“. Varšava nepřestala Ukrajinu podporovat, ale dramaticky zpřísnila podmínky i tón. Právě v tomhle okamžiku vstoupily do hry britská média a bezpečnostní informace, které celou debatu přesměrovaly.

Dekret, který otevřel starou ránu

Ukrajinský prezidentský dekret č. 440/2026 z 26. května nebyl v Kyjevě vnímán jako provokace. Pro ukrajinskou stranu šlo o ocenění bojovníků za nezávislost. Jenže v polském veřejném prostoru funguje zkratka UPA jako synonymum pro organizovanou genocidu. Polský Ústav národní paměti (IPN) dokumentuje koordinovaný útok na 99 polských obcí 11. července 1943 a odhaduje kolem 100 tisíc zavražděných polských civilistů v letech 1943–1945.

Tusk na tiskové konferenci volil slova opatrně, ale tvrdě: „Nikdo nesmí podceňovat naši citlivost. Zločiny UPA nelze z polské paměti vymazat.“ Zároveň dodal, že Ukrajina nesmí tuto válku prohrát. Dvě věty, které přesně ilustrují polské dilema léta 2026: hněv a strategická nutnost vedle sebe.

MiGy za drony: když barter selže

Historický spor by sám o sobě možná zůstal na úrovni diplomatických protestních nót. Jenže se na něj navrstvil problém ryze praktický. Už v dubnu 2026 polská vláda v Gdaňsku představila ambiciózní projekt „Polská dronová armáda“, plán spojit polské finance a průmysl s ukrajinskou frontovou expertízou v oblasti bezpilotních prostředků. Součástí širší dohody měl být barter: Polsko dodá Ukrajině stárnoucí stíhačky MiG-29, Kyjev na oplátku předá dronové know-how.

Kosiniak-Kamysz 30. června veřejně potvrdil, že ukrajinská strana svou část nesplnila. „S Banderou do EU nevstoupí,“ řekl v rozhovoru pro Radio ZET a přidal ultimátum: bez dronového transferu žádné MiGy. Polské „váhání“ tedy nebylo o opuštění Ukrajiny. Bylo o tom, že Varšava poprvé tak ostře podmínila vojenskou pomoc reciprocitou a současně ji propojila s historickým gestem, které považovala za nepřijatelné.

Průzkum IBRiS pro Radio ZET z poloviny června ukázal, jak hluboce se nálada v polské společnosti posunula: 59,7 % respondentů se vyslovilo proti vstupu Ukrajiny do EU. Únava z podpory souseda ve válce je reálná a politici ji nemohou ignorovat.

Britský zesilovač: Onet, Telegraph a ruská hrozba

Dne 3. července 2026 polský server Onet zveřejnil zjištění opřené o pět zdrojů: Washington měl Varšavu varovat před možností ruské ozbrojené provokace proti Polsku či východnímu křídlu NATO v horizontu měsíců. Britský The Telegraph informaci převzal a rozšířil do mezinárodního prostoru. V sekundárních citacích se objevily scénáře od útoků drony na kritickou infrastrukturu až po omezený vpád z Kaliningradu.

Důležitá opatrnost: veřejný text amerického varování dohledatelný není. Guardian už o týden dříve psal obecněji o riziku omezené provokace, ale sám upozornil na nedostatek detailních podkladů. Polský koordinátor tajných služeb Tomasz Siemoniak nicméně 1. července potvrdil zvýšenou pohotovost a kontakty s americkými i pobaltskými partnery. Nejde tedy o pouhou mediální bublinu, ale ani o veřejně doložený plán bezprostředního útoku.

„Britové“ v tomto příběhu nejsou britská vláda s oficiálním demarší. Jsou to britská média, která polské zjištění zesílila a přerámovala celou debatu. Místo hádky o UPA a MiGy se najednou mluvilo o tom, co Varšava říkala už 25. června na summitu východního křídla: „Rusko zůstává největší hrozbou.“

Jak strach z Ruska funguje jako pojistka

Efekt byl rychlý. Tentýž den, 3. července, se ve Varšavě sešli šéfové diplomacie Polska a Ukrajiny. Ze společného prohlášení zaznělo, že stabilní partnerství nesmí být zneužíváno nepřátelskými aktéry. Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski přímo řekl, že Rusko se snaží rozhádat spojence i Polsko s bojující Ukrajinou a že cílem nadcházejícího summitu NATO musí být demonstrace jednoty Západu.

Nebyl to emocionální smír. Historická křivda nezmizela, barter o MiGy zůstává otevřený. Ale bezpečnostní logika převážila: Polsko s americky vedenou aliační bojovou skupinou na svém území, s rostoucím rozpočtem na obranu a s vědomím, že bílá kniha polského think-tanku PISM z května 2026 popisuje ruské sabotáže a diverze proti státům Baltského moře jako strukturální trend, si nemůže dovolit strategický rozkol s Ukrajinou. Ne proto, že by Kyjev měl pravdu v otázce UPA. Proto, že Moskva by z takového rozkolu těžila nejvíc.

Co to znamená pro Česko a širší region

Polský případ není izolovaný. Únava z podpory Ukrajiny roste napříč střední Evropou. Česká data ze STEM ukazují, že většina veřejnosti chce udržet humanitární pomoc a tlak na Rusko, ale u munice, vojenské techniky a přímé finanční podpory je společnost výrazně rozdělenější. Rozdíl oproti Polsku je v tom, že Praha nemá srovnatelně výbušnou historickou osu typu UPA a volyňských masakrů; případný spor by měl spíš technokratickou podobu, ne identitární.

Česká vláda má přitom institucionálně zakotvenou podporu Ukrajiny do roku 2030 a prezident Petr Pavel v květnu 2026 označil Rusko za jednu z nejvýznamnějších hrozeb pro Evropu. Samostatnou reakci na červencové zprávy o možné ruské provokaci v Polsku Praha veřejně nevydala, ale její dlouhodobá linie je konzistentní.

Polsko-ukrajinská epizoda léta 2026 ukazuje mechanismus, který podle nás bude fungovat i v dalších zemích: bilaterální spory mohou eskalovat rychle a ostře, ale dokud trvá ruská hrozba, existuje gravitační síla, která spojence stahuje zpátky k sobě. Není to síla sympatií. Je to síla strachu, a v geopolitice bývá spolehlivější.