Německo a Itálie mají přes 130 bombardérů Tornado, které už nepotřebují. Ukrajina po nich sahá a Rusům se to nelíbí

Dne 16. června 2026 se v Šepetyvském rajonu zřítil ukrajinský bombardér Su-24M. Posádka zahynula, vyšetřování pod dohledem specializované prokuratury probíhá, černá skříňka se analyzuje. Havárie sama o sobě není výjimečná; po více než čtyřech letech plnohodnotné války je opotřebení ukrajinského letectva strukturální, nikoli epizodní. Podle inventáře FlightGlobal World Air Forces 2025 měla Ukrajina evidováno 13 Su-24, ale kolik z nich je reálně letuschopných, veřejné zdroje neuvádějí. Odhady mluví o nízkých jednotkách. A právě tady vstupuje na scénu Panavia Tornado, starší, ale stále relevantní západní úderný letoun, jehož přes 130 kusů slouží v Německu a Itálii a obě země se ho chystají nahradit.

Přes 130 kusů: co to číslo skutečně znamená

Číslo „přes 130″ vychází z inventáře FlightGlobal pro rok 2025, který eviduje u Německa 63 kusů Tornado IDS, 21 Tornado ECR a 2 cvičné IDS, u Itálie pak 27 IDS, 13 ECR a 6 cvičných IDS. Součet dává 132 aktivních letounů. Německý Bundeswehr ale zároveň oficiálně pracuje s číslem 93 kusů v celé flotile a 85 v provozních a výcvikových útvarech; rozdíl plyne z odlišné metodiky počítání, ne z rozporu v datech.

Podstatné je, proč je obě země „nepotřebují“. Německo má schválenou náhradu: 35 stíhaček F-35A Lightning II pro roli jaderného sdílení v NATO a 15 Eurofighterů ECR pro elektronický boj. Všech 85 německých Tornad má zůstat v provozu jen do konce roku 2030. Itálie soustředila zbývající Tornáda už pouze u 6° Stormo a paralelně přechází na F-35. Obě flotily tedy směřují k vyřazení, a otázka zní, co se s letouny stane potom.

Proč právě Tornado a co umí

Panavia Tornado je dvoumístný, dvoumotorový úderný letoun s proměnnou geometrií křídla, vyvinutý konsorciem Velké Británie, Německa a Itálie. Koncepčně patří do stejné kategorie jako sovětský Su-24, který Ukrajina provozuje; oba typy vznikly v 70. letech pro průnik v malé výšce a údery na pozemní cíle.

Klíčové parametry Tornada podle Aeronautica Militare:

• Maximální rychlost: přibližně 2 340 km/h (Mach 2,2)
• Bojový dolet: kolem 1 390 km, přeletový až 3 800 km
• Podvěsná výzbroj: až 9 000 kg
• Integrované zbraně: protiradarové střely AGM-88 HARM, naváděné pumy řady GBU, střely Storm Shadow/SCALP s doletem přes 250 km, průzkumný podvěs RecceLite

Verze ECR (Electronic Combat/Reconnaissance) je přitom pro Ukrajinu obzvlášť zajímavá. Specializuje se na potlačování protivzdušné obrany, loví nepřátelské radary pomocí střel HARM a otevírá koridory pro ostatní letouny. Právě tuto schopnost Kyjev zoufale postrádá.

Pro srovnání: Su-24M, který Ukrajina dosud používá, nese zhruba 8 000 kg výzbroje a dosahuje rychlosti kolem Mach 1,35. Ukrajinci ho sice dokázali adaptovat pro odpalování západních střel včetně Storm Shadow, ale platforma je sovětská, náhradní díly docházejí a každá ztráta je nenahraditelná. Tornado by nabídlo přístup k celému ekosystému západní munice bez improvizací.

Ukrajina sahá, ale nedosáhla

Formulace „Ukrajina po Tornadech sahá“ popisuje veřejný politický tlak, nikoli podepsanou smlouvu. V dubnu 2025 ukrajinský velvyslanec Andrij Melnyk veřejně vyzval Berlín, aby mimo jiné předal zhruba 30 Tornad. K červenci 2026 ale není veřejně doložena žádná mezivládní dohoda ani schválení transferu ze strany Německa nebo Itálie. Tornáda nefigurují na oficiálním seznamu německé vojenské pomoci Ukrajině.

Mezi veřejnou výzvou a reálným transferem stojí několik překážek. Zaprvé jaderná role: část německých Tornad slouží jako nosiče amerických bomb B61 v rámci sdílení NATO. Dokud F-35A plně nepřevezmou tuto úlohu, je politicky nemyslitelné tyto stroje darovat. Zadruhé logistika: výcvik pilotů a techniků, balík náhradních dílů, integrace do ukrajinského velení, to vše zabere měsíce až roky. A zatřetí politická vůle, která zatím chybí.

Jako měřítko poslouží případ švédských Gripenů. Tam debata trvala roky, ale v květnu 2026 švédská vláda formálně umožnila pořízení až 20 Gripenů E/F a dar 16 starších Gripenů C/D s dodávkami od začátku roku 2027. U Tornada žádný takový harmonogram neexistuje.

Proč se to Rusům nelíbí

Moskva reaguje na každou debatu o dodávkách západních úderných systémů Ukrajině eskalační rétorikou. Stalo se to u tanků Leopard, u stíhaček F-16, u střel Taurus. Vzorec je vždy stejný: Kreml varuje, že takový krok považuje za přímé zapojení dodavatelské země do konfliktu. V dubnu 2025 ruské ministerstvo zahraničí výslovně varovalo Německo před dodávkou řízených střel Taurus, a Tornado je přitom právě platforma, která tyto střely nese.

Ruské obavy mají racionální jádro. Tornado ECR s protiradarovými střelami HARM by přímo ohrožovalo ruské systémy protivzdušné obrany, které jsou páteří ruské obranné doktríny na frontové linii. Verze IDS se Storm Shadow by rozšířila dosah ukrajinských přesných úderů na logistická centra, sklady a velitelství hluboko za frontou. Nejde o zázračnou zbraň, která by zlomila válku, ale o citelné posílení konkrétních schopností, které Rusko nutí reagovat.

Co z toho plyne pro Česko a střední Evropu

Česká republika Tornáda nemá a nikdy neměla. Její příspěvek k ukrajinskému letectvu jde jinou cestou: výcvik ukrajinských pilotů na simulátorech L-39 a příprava pro F-16, zapojení do muniční iniciativy, opravy techniky. Ministerstvo obrany drží vlastní L-159 ALCA v provozu a schválilo jejich opravy na roky 2026–2029, což jasně ukazuje, že je pro vlastní obranyschopnost stále potřebuje.

Případný transfer Tornad by ale středoevropský bezpečnostní kontext ovlivnil nepřímo. Silnější ukrajinské letectvo drží hlavní nápor války východně od střední Evropy. Slabší ukrajinské letectvo naopak zvyšuje riziko, že se tlak přenese blíž. Z tohoto pohledu je každý funkční úderný letoun v ukrajinských barvách investicí do bezpečnosti celého regionu.

Tornáda v hangárech Luftwaffe a Aeronautica Militare zatím čekají na svůj osud. Ukrajina je chce, Rusko se jich bojí a Evropa váhá. Dosavadní zkušenost ale ukazuje jediné: co se dnes zdá nemyslitelné, bývá za rok na ranveji.