„Ukrajina má hodně karet, které může zahrát.“ Bývalý americký vyslanec připomněl Trumpovi, jak moc se mýlil

Bylo 28. února 2025 a Donald Trump stál v Bílém domě vedle Volodymyra Zelenského, když pronesl větu, která se vryla do transatlantické debaty: „S námi máte karty, ale bez nás nemáte žádné.“ Absolutní soud, který Ukrajinu redukoval na bezmocného klienta americké vůle. O necelé dva týdny později, 10. března 2025, už sám Trump na palubě Air Force One formulaci změkčil: „Nikdo ve skutečnosti nemá karty. Rusko nemá karty.“ Jenže i ta korekce zůstala daleko od toho, co se odehrálo v následujících šestnácti měsících. A právě na to v červenci 2026 upozornil Kurt Volker, muž s 35 lety praxe v americké zahraniční a bezpečnostní politice, který rusko-ukrajinský konflikt řešil jako zvláštní zmocněnec USA v letech 2017–2019.

Čtyři karty, které Kyjev drží v ruce

Volkerova veřejná korekce Trumpova výroku, kterou přednesl v rozhovoru pro TVP World 7. července 2026, nestojí na rétorice. Opírá se o čtyři měřitelné vrstvy ukrajinské páky, které před rokem a půl buď neexistovaly, nebo nebyly tak viditelné.

Bojiště. Podle analýzy Reuters z června 2026 se ruský pozemní postup na přelomu května a června výrazně zpomalil, místy téměř na nulu. Ukrajina navíc zaznamenala dílčí územní zisky. Nejde o velkou protiofenzívu, ale o něco strategicky možná důležitějšího: schopnost brzdit a prodražovat každý ruský kilometr.

Údery do ruského týlu. Ukrajinské drony systematicky zasahují rafinerie a palivovou logistiku. Výsledek? Rusko 8. července 2026 zakázalo export dieselu, aby zajistilo domácí zásobování. Ruská centrální banka v červnu přiznala rozpočtová a palivová rizika. Reuters odhaduje, že Moskva přišla zhruba o čtvrtinu benzínové produkce oproti červnu 2025. Fronty na čerpacích stanicích v ruských regionech nejsou propaganda, jsou důsledkem ukrajinské strategie.

Domácí zbrojní průmysl. Tady čísla mluví jasně, i když je potřeba je číst přesně. Ukrajinské ministerstvo obrany uvádí, že domácí výroba kryje přes 50 % potřeb obranných sil. Přes 70 % rozpočtu zbrojních akvizic šlo v roce 2025 k domácím výrobcům a u kontrahovaných položek dosáhl domácí podíl 82 %. To neznamená, že Kyjev nepotřebuje západní dodávky, potřebuje je zoufale, zejména v protivzdušné obraně. Znamená to ale, že už není závislý na jediném zdroji.

Diplomacie z Ankary. A pak přišel summit NATO 7.–8. července 2026. Trump, který před sedmnácti měsíci Zelenského veřejně ponižoval, ho v Ankaře označil za „velmi efektivního“ a slíbil licenci na výrobu systémů Patriot. Aliance potvrdila balík 70 miliard eur pro Ukrajinu na rok 2026 s příslibem minimálně stejné úrovně v roce 2027.

Cena války roste, a platí ji Moskva

Nejsilnější ukrajinskou kartou paradoxně není žádná jednotlivá zbraň ani diplomatický úspěch. Je to schopnost prodražovat Rusku válku rychleji, než Moskva stíhá obnovovat palivo, munici a manévrovací prostor. Každý zásah rafinerie, každý zničený sklad, každý den zpomaleného postupu stojí Kreml víc, než si může dlouhodobě dovolit.

Ruská centrální banka v červnu 2026 snížila úrokovou sazbu o 25 bazických bodů na 14,25 %, ale současně varovala před rozpočtovými riziky spojenými s palivovou krizí. Zákaz exportu dieselu z 8. července je opatření země, která řeší nedostatek doma, ne země, která válku zvládá levou zadní.

Podle nás je právě tohle jádro Volkerova argumentu. Nejde o to, že by Ukrajina válku měla vyhranou. Jde o to, že ji už nelze popisovat jako stranu bez vyjednávací páky. Kdo prodražuje protivníkovi každý den konfliktu, ten karty má.

Licence na Patriot: průlom, ne zázrak

Trumpův příslib licence na výrobu interceptorů Patriot je bezpochyby diplomatický průlom. Ale je potřeba říct rovnou: zimu 2026/2027 nevyřeší. Podle AP ukrajinský představitel upozornil, že výroba střel může trvat rok i déle, otevření výrobního zařízení se očekává nejdříve v září a první hotové interceptory přijdou až příští rok.

Zelenskyj to ví. Proto 6. července, den před zahájením summitu, zdůraznil, že problémem u balistických střel je akutní nedostatek interceptorů a že Evropa nesmí čekat do roku 2030. Na NATO Defense Industry Forum v Ankaře pak požadoval čtyři věci najednou: rychlé dodání střel pro stávající Patrioty, obecně více raket protivzdušné obrany, podporu licencí a vytvoření evropské protibalistické koalice. Licence je střednědobá karta. Okamžitou ochranu měst a energetické infrastruktury musí zajistit dodávky ze stávajících zásob spojenců.

Co to znamená pro Česko

Summit v Ankaře se promítá i do českých závazků. Premiér po summitu oznámil, že Česká republika v příštím roce zvýší rozpočet na obranu o 36 miliard korun a poprvé dosáhne hranice 2 % HDP. Logika je přímočará: víc na vlastní obranu znamená i víc kapacity pro dlouhodobou podporu Ukrajiny.

Pro české zbrojařské firmy se mění i charakter spolupráce s Kyjevem. Když Ukrajina pokrývá přes 80 % kontrahovaných položek z domácí produkce, klesá poptávka po hotových systémech zvenčí. Roste naopak význam kooperací, licencí, dodávek komponentů a společného vývoje, zejména v oblastech, kde ukrajinský průmysl zatím nedosahuje, jako je pokročilá protivzdušná obrana.

Kdo vlastně nemá karty

Volker netvrdí, že Ukrajina vyhrála. Tvrdí něco skromnějšího, ale strategicky zásadnějšího: že Trumpův absolutní verdikt z února 2025 přestal odpovídat realitě. Země, která brzdí druhou největší armádu světa, ničí jí palivovou infrastrukturu, buduje vlastní zbrojní průmysl a na summitu NATO získává licenci na výrobu nejpokročilejšího systému protivzdušné obrany, taková země karty má. A pokud se někdo ocitá pod tlakem, je to spíš Moskva, která zakazuje export vlastního dieselu a přiznává rozpočtová rizika.

Rok 2026 není oknem k míru. Je oknem k lámání podmínek. A Kyjev u toho stolu sedí s plnější rukou, než mu kdokoli před rokem a půl přisuzoval.