Putin hodil starou dohodu s Trumpem do koše. Kreml si nechá vše, co zabral, a chce dobýt ještě více

Když se 15. srpna 2025 Vladimir Putin a Donald Trump sešli v Anchorage, vypadalo to jako průlom. Americký vyslanec Steve Witkoff dva dny poté veřejně mluvil o bezpečnostních závazcích a o rámci, který měl zahrnovat územní výměnu: Kyjev by ustoupil v části Doněcké oblasti, Moskva by na oplátku vrátila okupované kusy Sumské a Charkovské oblasti. Jenže veřejný text dohody nikdy nespatřil světlo světa. A necelý rok poté, v červenci 2026, Bloomberg přes anonymní zdroje blízké Kremlu popisuje radikální obrat: Moskva od jakékoli výměny ustoupila, chce si nechat všechno, co drží, a hodlá dobýt ještě víc.

Co vlastně v Anchorage vzniklo, a co ne

Klíčový spor se netočí kolem toho, jestli se Putin s Trumpem sešli. Sešli se. Otázka zní, co z toho vzešlo. Witkoff krátce po summitu naznačoval, že na stole ležela takzvaná územní výměna, která ale nebyla dokončena, protože u jednání chyběl ukrajinský prezident Zelenskyj. Putin ještě 4. června 2026 veřejně tvrdil, že Rusko na kompromisy z Anchorage přistoupilo a že mohou být základem míru.

Americká strana ale říká něco jiného. Ministr zahraničí Marco Rubio 26. června 2026 výslovně prohlásil, že v Anchorage žádná dohoda nevznikla, jen návrhy. Ruský šéf diplomacie Lavrov mu obratem oponoval a požadoval „jasnost“ o americké zprostředkovatelské roli. Výsledek: obě strany popisují tutéž schůzku odlišně a to, co bylo prezentováno jako „stará dohoda“, bylo ve skutečnosti neformální porozumění, jehož obsah si každá strana vykládá po svém.

Co přesně si Kreml „nechá“: mapa ruských požadavků

Rozsah toho, co Moskva považuje za své, je obrovský. Putin 4. června 2026 veřejně hovořil o kontrole 100 % Luhanské oblasti, více než 85 % Doněcké a přibližně 80 % Záporožské oblasti. K tomu Krym, který Rusko anektovalo už v roce 2014, a rozsáhlé části Chersonské oblasti.

Bloomberg ale přidává další vrstvu: podle anonymních zdrojů Kreml chce podržet i okupované části Sumské a Charkovské oblasti jako takzvané nárazníkové zóny. Právě ty přitom měly být v původním aljašském rámci předmětem výměny, Moskva je měla vrátit výměnou za ukrajinské ústupky v Doněcku. Teď je nechce vrátit vůbec.

V součtu jde o území zhruba odpovídající rozloze menšího evropského státu. A Kreml ho nepovažuje za vyjednávací kartu. Považuje ho za hotovou věc.

„Dobýt ještě více“: kam míří ruská ofenziva

Putin 28. června 2026 odmítl jakékoli návrhy na omezení bojů a trval na „úplném osvobození Donbasu a Novoruska“. V praxi to znamená dva hlavní směry.

Prvním je dobytí zbytku Doněcké oblasti. Hlavní letní osa ruského útoku v roce 2026 vede na Kostiantynivku, strategické město, které by otevřelo cestu k dalším ukrajinským pozicím. Analytici z ISW a Critical Threats k 1. červenci uvádějí, že Rusko drží nebo infiltrovalo jen necelých 37 % města. Postup je pomalý, krvavý a bez známek rychlého průlomu. Hodnocení ze 4. července pak dodává, že při červnovém tempu by dobytí zbytku Doněcké oblasti stálo extrémní ztráty, a ani tak by nebylo rychlé.

Druhým směrem je rozšiřování severních nárazníkových zón v Sumské a Charkovské oblasti. Kreml to zdůvodňuje potřebou chránit ruské pohraničí před ukrajinskými dronovými a raketovými údery. Reálně jde o další zabírání ukrajinského území bez jakékoli protihodnoty.

Agentura AP v souhrnu z 24. července 2026 konstatuje, že ruský postup na frontě začíná drhnout pod tlakem ukrajinských dronových útoků. Moskva sice sází na opotřebení a čas, ale vojensky naráží na limity, které její maximalistické politické cíle nerespektují.

Proč Moskva přitvrdila, a co to znamená pro diplomacii

Podle zdrojů Bloombergu Kreml usoudil, že neformální porozumění z Anchorage se rozpadlo kvůli tvrdší americké rétorice a Trumpově podpoře nového sankčního tlaku na hlavní odběratele ruské ropy. Bílý dům ostatně už v únoru 2026 zavedl celní opatření cílená na dovoz ruské energie přes třetí země. Moskva to zjevně vyhodnotila jako porušení ducha aljašské schůzky.

Výsledkem je paradoxní situace. Rubio 23. července říká, že USA jsou připraveny hrát konstruktivní roli. Lavrov současně mluví o politickém a diplomatickém řešení. Ale Moskva zároveň zvyšuje cenu za jakoukoli dohodu právě ve chvíli, kdy americké zprostředkování nepřineslo ani příměří, ani závazný rámec. Jednání nejsou formálně mrtvá, ale příměří ani rámec dohody teď nejsou na dohled.

Pro Trumpa to znamená politický problém. Aljašská diplomacie měla být důkazem, že dokáže válku zastavit. Místo toho obě strany popisují stejnou schůzku odlišně a Kreml požaduje víc, ne méně.

Co to znamená pro Česko a střední Evropu

Prodloužení války bez vyhlídky na rychlé příměří dopadá i na Prahu. Česká koncepce zahraniční politiky z roku 2026 výslovně označuje nedemokratické Rusko za dlouhodobou hrozbu pro EU i NATO. MZV má schválený program pomoci Ukrajině pro roky 2026–2030 s alokací přes 4 miliardy korun z evropských nástrojů a dalšími stovkami milionů ročně na bilaterální aktivity. Česká muniční iniciativa pokračuje.

NATO přitom v červnu 2026 uvádí, že ruské nepřátelské akce vůči členským a partnerským státům (narušování vzdušného prostoru, kyberútoky, sabotáže) v posledních měsících sílí. Nárazníkové zóny, o kterých Kreml mluví, se sice týkají ukrajinského území. Ale delší válka znamená víc incidentů, víc hybridních operací a víc testování východního křídla Aliance.

Kreml vsadil na to, že čas hraje v jeho prospěch. Frontové ztráty a drhnutí ofenzivy ale ukazují, že i tato sázka má svou cenu, a platí ji hlavně ruští vojáci v zákopech u Kostiantynivky.