Sověti ukořistili britský tank Chieftain a ostřelovali ho vlastními děly. Kanón z T-55 neměl šanci, ale T-72 ho roztrhal

Někdy v počáteční fázi íránsko-irácké války, která vypukla iráckou invazí 22. září 1980, ukořistily irácké jednotky íránský hlavní bojový tank Chieftain Mk5P. Stroj vyrobený v roce 1974 v britských Royal Ordnance Factories v Leedsu se dostal do sovětských rukou a skončil na zkušebním polygonu. Sověti ho rozebrali, změřili každý milimetr pancíře, analyzovali chemické složení oceli a spočítali, co přesně s ním udělá jejich vlastní munice. Výsledek? Proti stárnoucímu kanónu T-55 čelo Chieftainu drželo. Proti 125mm podkaliberním střelám z T-72 už ne, a to ani na vzdálenost přes tři kilometry.

Jak se britský tank dostal do Sovětského svazu

Chieftain Mk5P byl exportní verzí tanku, který The Tank Museum označuje za jeden z nejdůležitějších britských poválečných strojů. Británie ho dodávala Íránu jako součást rozsáhlých zbrojních kontraktů ještě za vlády šáha. Po vypuknutí íránsko-irácké války se ale tyto tanky ocitly v přímém boji a některé padly do rukou iráckých vojáků. Irák jako sovětský spojenec předal ukořistěný kus do SSSR.

Veřejně dostupný sovětský materiál neuvádí přesnou bitvu ani datum předání. Jisté je, že v roce 1983 už sovětští inženýři měli k dispozici kompletní stroj o hmotnosti 54,8 tuny, z čehož samotný pancíř korby a věže tvořil 29 tun, tedy 53 % celkové váhy. Už to samo o sobě vypovídá o britské konstrukční filozofii: ochrana a palebná síla na prvním místě, mobilita až za nimi.

Co přesně Sověti měřili a počítali

Sovětská studie nebyla pouhým ostřelováním. Šlo o systematické balistické vyhodnocení. Inženýři změřili tloušťky a sklony pancéřových desek, zkoumali metalurgii litých i válcovaných částí a na základě těchto dat vypočítali průbojnost konkrétních sovětských střel na konkrétních vzdálenostech. Výsledkem byla podrobná tabulka zahrnující munici ráží 100 mm, 115 mm a 125 mm.

Horní čelní část korby a čelo věže Chieftainu vykazovaly horizontální ekvivalent nepřesahující 250 mm homogenní oceli. Na svou dobu to bylo hodně, víc než u amerického M60 s čelem věže kolem 250 mm a výrazně víc než u německého Leopardu 1, jehož pancíř se pohyboval mezi pouhými 10 a 70 mm. Chieftain byl zkrátka v rámci západních ocelově pancéřovaných tanků jedním z nejtvrdších čelních cílů.

Jenže Sověti zároveň konstatovali zásadní slabinu: tank neměl žádnou skutečnou protikumulativní ochranu. Boční a zadní partie nabízely jen ochranu proti střepinám a pěchotním zbraním. Britská škola vědomě soustředila hmotnost do čelní projekce, kde očekávala hlavní zásahy; zbytek obětovala.

Kanón T-55 proti čelu Chieftainu: marný pokus

Tank T-55, páteř sovětských obrněných sil od konce padesátých let, nesl 100mm kanón D-10T. Sovětská studie pracovala se dvěma typy kinetické munice, průbojnou střelou BR-412B a podkaliberní BM-8. Závěr byl jednoznačný: čelní pancíř Chieftainu zajišťuje ochranu proti oběma typům na vzdálenost 500 metrů.

V praxi to znamenalo, že T-55 by v čelním souboji Chieftain neprorazil ani na přímý dostřel. Britský tank přitom disponoval 120mm rýhovaným kanónem L11A5 s efektivním dostřelem přes dva kilometry, mohl tedy T-55 zasáhnout dávno předtím, než by se sovětský stroj dostal do jakékoli užitečné vzdálenosti.

Důležitá korekce ale zní: toto platí výhradně pro čelní střet s kinetickou municí. Sověti ve studii výslovně píší, že všechny zvažované kumulativní (HEAT) střely mohou Chieftain prorazit na všech realistických bojových vzdálenostech. Takže T-55 „neměl šanci“ čelně s průbojnými střelami, ale s kumulativní municí nebo při zásahu do boku či zádě už situace vypadala jinak.

T-62 jako přechodný soupeř a T-72 jako konečná odpověď

Tank T-62 se 115mm hladkým kanónem U-5TS a podkaliberní střelou BM-6 představoval mezistupeň. Sovětský závěr říká, že čelo Chieftainu drží proti této munici zhruba do 1 600 metrů. Pod touto hranicí už měl T-62 reálnou šanci na čelní průnik. Chieftain tedy zůstával tvrdým cílem, ale už ne nedotknutelným.

A pak přišel T-72 se 125mm hladkým kanónem 2A46 (označovaným také D-81TM), schopným kadence šest až osm ran za minutu díky automatickému nabíječi. Sovětská tabulka uvádí dvě podkaliberní střely, 3BM-9 a 3BM-15 typu APFSDS (průbojné s oddělovací objímkou a stabilizované šípovými křidélky). Závěr studie je drtivý: ochrana Chieftainu proti těmto střelám není zajištěna a tank lze prorazit ze vzdálenosti větší než 3 000 metrů.

Tři kilometry. To je vzdálenost, na které se tankový souboj teprve začíná. Chieftain by byl zranitelný dřív, než by vůbec mohl efektivně odpovědět. Právě tady leží faktický základ tvrzení, že T-72 ho „roztrhal“; nejde o doslovné roztrhání, ale o balistický přebytek tak výrazný, že čelní pancíř Chieftainu přestal plnit svou základní funkci.

Od homogenní oceli ke Chobhamu: generační skok

Sovětská studie z roku 1983 vlastně dokumentuje konec jedné éry. Chieftain nebyl špatný tank, byl vrcholem toho, co šlo vytěžit z homogenního ocelového pancíře. Ale moderní 125mm APFSDS střely definitivně překonaly i ten nejtlustší ocelový štít.

Britové si toho byli vědomi. Nástupce Challenger 1, který vstoupil do služby v roce 1983, už nesl kompozitní ochranu typu Chobham (později označovanou Pageant). Princip spočíval v narušení penetrátoru podkaliberní střely a rozptýlení kumulativního paprsku pomocí vrstev keramiky, kovu a dalších materiálů. Byl to přesně ten skok, který Chieftain potřeboval, a který přišel právě ve chvíli, kdy sovětská studie potvrzovala, že ocelový pancíř už nestačí.

Zajímavé je i to, jak se výsledky podobných testů šířily v rámci Varšavské smlouvy. Podle Vojenského historického ústavu pracovaly československé jednotky při cvičeních jako DUNAJ-86 se společnými výcvikovými plány, studovaly bojové možnosti pravděpodobného nepřítele a dokumentace se zpracovávala v ruštině. Československo navíc patřilo k hlavním výrobcům sovětské tankové techniky pro celý blok. Je proto velmi pravděpodobné, že závěry o zranitelnosti západních tanků se promítaly i do výcviku československých tankistů, i když přímý dokument odkazující zrovna na test Chieftainu se nám dohledat nepodařilo.

Chieftain Mk5P zůstává fascinujícím svědectvím o tom, jak rychle se ve studené válce měnila rovnováha mezi pancířem a střelou. Tank, který ještě suverénně odolával celé generaci sovětských strojů, se během necelého desetiletí stal zranitelným cílem; ne proto, že by byl slabý, ale proto, že protivník nezůstal stát na místě.