Kreml dosáhl přesného opaku, než chtěl, bude mít atomovky pár kilometrů od hranic. Litva chce zrušit jejich zákaz

Když Litva v roce 1992 psala svou ústavu, vložila do ní článek 137, absolutní zákaz zbraní hromadného ničení a zahraničních vojenských základen na svém území. Tehdy to dávalo smysl. Malý pobaltský stát se chtěl vymanit z postsovětského stínu a ukázat světu, že jeho ambice jsou čistě obranné. O více než tři dekády později, po ruské invazi na Ukrajinu trvající přes čtyři roky, po vlnách kremelské jaderné rétoriky a po masivní militarizaci Kaliningradské oblasti přímo za litevskou hranicí, tentýž článek začal vypadat jako bezpečnostní brzda namířená proti vlastní zemi. Dne 3. července 2026 zaregistrovala v Seimasu široká mezistranická skupina poslanců návrh na jeho úplné zrušení. Rusko chtělo NATO od svých hranic odstrčit. Místo toho si právě otevírá dveře k tomu, aby mělo aliační jaderné prostředky v bezprostředním sousedství Kaliningradu.

Co přesně článek 137 zakazuje a proč se stal problémem

Litevská ústava v článku 137 stanoví dvě věci: na území státu nesmějí být zbraně hromadného ničení a nesmějí tam být cizí vojenské základny. Zákaz je absolutní, bez výjimek, bez krizových klauzulí, bez možnosti dočasného povolení. Prakticky to znamená, že Litva nemůže přijmout ani tranzit spojeneckých jaderných prostředků, ani vpustit do svých přístavů loď s jadernou výzbrojí.

Jak moc je to reálný problém, ukázal květnový spor kolem Klaipědy. Prezident Gitanas Nausėda vetoval zákon o státním přístavu mimo jiné proto, že bez změny ústavy by Litva nemohla ani teoreticky otevřít přístav aliančním plavidlům nesoucím jaderné zbraně. Klaipěda přitom leží v západní Litvě, v pobřežním koridoru, kde litevský hraniční sektor s Kaliningradskou oblastí probíhá přes Kuršský záliv. Hraniční body Nida a Nida River jsou od ruského území vzdáleny doslova jednotky kilometrů. Samotné centrum přístavu je od hranice dál, řádově nízké desítky kilometrů, ale celý pobřežní pás západní Litvy bezprostředně sousedí s Ruskem.

Nausėda po jednání s lídry parlamentních frakcí prohlásil, že téměř všichni se shodli na potřebě ústavu změnit. Článek 137 podle něj dělal z Litvy „šedou zónu“ uvnitř NATO, stát, který je členem jaderné aliance, ale sám si zakázal jakýkoli podíl na jejím jaderném odstrašení.

Jak Kreml dosáhl přesného opaku

Důvodová zpráva k návrhu zákona je v tomto ohledu nečekaně přímočará. Výslovně jmenuje ruskou agresi proti Ukrajině, eskalaci jaderné rétoriky Kremlu, modernizaci ruských kapacit a posilování vojenské infrastruktury v Kaliningradské oblasti i v Bělorusku. Litevští zákonodárci v ní také upozorňují, že sousední Polsko, Lotyšsko a Estonsko žádné obdobné ústavní omezení nemají. Finsko, další nový soused NATO na ruské hranici, svůj zákonný zákaz už odstranilo.

Vzorec je zřetelný. Ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022 přivedla do NATO Finsko a Švédsko. Kremelské jaderné výhrůžky posílily východní křídlo Aliance. A nyní ruský tlak vede Litvu k tomu, aby si z ústavy vyškrtla právě tu pojistku, která jí bránila plně se zapojit do aliančního jaderného odstrašení. Moskva chtěla NATO zatlačit. Výsledkem je, že se alianční jaderná architektura posouvá blíž ke Kaliningradu, ne dál od něj.

O jaké zbraně by šlo

Veřejná debata se točí kolem amerických gravitačních pum B61-12, nejnovější varianty rodiny B61, jejíž program modernizace americká NNSA dokončila v lednu 2025. Puma měří přibližně 3,6 metru, váží zhruba 374 kilogramů a je konstruována pro balistický i naváděný shoz. Je certifikována pro stíhací bombardéry schopné nést jaderné zbraně, včetně F-35 Lightning II. Nejde o balistické střely ani o strategické odpalovací rampy, jde o leteckou munici, kterou v Evropě NATO už dnes rozmísťuje v rámci programu jaderného sdílení v několika členských zemích.

Ministr obrany Robertas Kaunas přitom jasně řekl, že o amerických jaderných zbraních na litevském území se uvažuje výhradně pro scénář krize nebo války, nikoli pro mírové skladování. Podle oficiální politiky NATO zůstává kontrola nad americkými jadernými zbraněmi vždy u Spojených států a jakékoli rozhodnutí o rozmístění podléhá konsensu v Nuclear Planning Group.

Co musí Litva ještě udělat a co to znamená pro Česko

Samotný návrh neznamená, že jaderné zbraně v Litvě budou zítra. Ústavní změna vyžaduje dvě hlasování v Seimasu oddělená nejméně třemi měsíci, přičemž v obou musí návrh získat minimálně 94 hlasů ze 141. Teprve po schválení by Litva měla právní rámec pro případný tranzit, dočasnou přítomnost nebo krizové rozmístění spojeneckých jaderných prostředků. Pak by ještě muselo přijít konkrétní alianční rozhodnutí.

Pro český kontext je podstatné, že česká ústava žádný litevský typ absolutního zákazu neobsahuje. Články 39 a 43 výslovně počítají s pobytem ozbrojených sil jiných států na českém území i s účastí v obranných systémech mezinárodní organizace, rozhoduje o tom Parlament. Případná česká diskuse by tedy nebyla o rušení ústavního tabu, ale o politicko-strategickém rozhodnutí.

Ruská reakce a co čekat dál

Kreml už reagoval prohlášením, že Litva tímto krokem bezpečnější nebude. Podobnou rétoriku Moskva použila i vůči Finsku po odstranění jeho zákonného zákazu. Realisticky lze čekat nárůst psychologického tlaku, propagandistických kampaní, hybridních incidentů a demonstrativních vojenských cvičení v Kaliningradské oblasti. Automatická vojenská eskalace ze strany Ruska z dostupných zdrojů neplyne, dosavadní vzorec ukazuje spíše na rétorické hrozby než na kvalitativní změnu síly.

Ironie celé situace je přesná a tvrdá. Článek 137 litevské ústavy byl pojistkou proti militarizaci malého pobaltského státu. Ruská agrese z něj udělala bezpečnostní handicap. A teď ho Litva škrtá, ne navzdory Rusku, ale kvůli němu.