Zalužnyj řekl nahlas, co Kyjev nechce: „Musíme přijmout ponižující mír jako kdysi sovětské Rusko, jinak přijdeme o všechno“

Valerij Zalužnyj, dnes velvyslanec Ukrajiny v Londýně, na konci listopadu 2025 publikoval rozsáhlý článek pro server LIGA.net, v němž rozebírá, co by pro Ukrajinu znamenal rychlý mír bez tvrdých bezpečnostních garancí. Odpověď je podle něj jednoznačná: ztrátu nezávislosti. Zároveň ale říká něco, co se v ukrajinské veřejné debatě dlouho nenosilo, že i krajně nepříjemné zastavení bojů, které nedosáhne plného vítězství, může být menším zlem než pokračování války až do momentu, kdy se rozpadne samotná schopnost Ukrajiny fungovat jako stát. Nejde o jednu vytrženou větu. Jde o argument, který Zalužnyj buduje veřejně už přes rok.

Brestský mír jako zrcadlo

Analogie s Brestským mírem, kterou Zalužnyj používá, není náhodná. 3. března 1918 podepsalo sovětské Rusko s centrálními mocnostmi smlouvu, kterou historici označují za „diktovaný mír“. Lenin přijal podmínky, jež připravily Rusko o osmnáct provincií a téměř třicet procent předválečné populace. Nezávislost tehdy získaly Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, a ironicky i Ukrajina. Smlouvu o rok později právně zneplatnil Versailleský mír, ale její funkce byla splněna: bolševický stát přežil za cenu obrovského ponížení a územních ztrát, aby se mohl konsolidovat a přezbrojit.

Právě tato logika, bolestivý ústupek jako cena za přežití státního jádra, je pro Zalužného klíčová. Neznamená to, že by volal po kapitulaci. Znamená to, že otevřeně pojmenovává situaci, v níž plná vojenská výhra jedné strany nemusí přijít.

Co se skrývá za slovem „všechno“

Když Zalužnyj mluví o tom, že Ukrajina může přijít o všechno, nemyslí tím jen Krym, Donbas nebo další regiony. V jeho textu je „všechno“ definováno jasně: ruským cílem číslo jedna je Ukrajina jako suverénní subjekt, její nezávislost a veškerý potenciál. Po porážce by podle něj následovala úplná okupace prostřednictvím rozpadu státu, ne nutně vojenským záborem celého území, ale destrukcí institucí, ekonomiky a společenské soudržnosti.

Zalužnyj přitom definuje i druhou stranu rovnice. Vítězství by znamenalo rozpad ruské říše. Mezi těmito dvěma extrémy leží široké pásmo, v němž se válka reálně odehrává, a právě tam chce vést debatu. Rychlý mír bez garancí je podle něj „drtivou porážkou a ztrátou nezávislosti“. Dlouhodobé zastavení bojů s tvrdými zárukami naopak může dát prostor k obnově, návratu občanů a reformám.

Jaké záruky má na mysli? Jmenuje tři tvrdé varianty: vstup do NATO, rozmístění jaderných zbraní na ukrajinském území, nebo přítomnost velkého vojenského kontingentu schopného čelit Rusku. Bez některé z nich jsou podle něj jakékoli mírové dohody „absolutně nemožné“.

Rok budování argumentu

Zalužného listopadový text není blesk z čistého nebe. Už v listopadu 2024, rok před tím, veřejně popisoval ruskou strategii „izmor“, válku vyčerpání, která nesměřuje k hlubokým průlomům na frontě, ale systematicky drtí ukrajinskou ekonomiku, civilní infrastrukturu, mobilizační kapacitu i morálku. Tehdy řekl, že do roku 2027 jsou hluboké průlomy na frontě prakticky zablokované a že válka vstoupila do technologicko-evoluční fáze, kde rozhodují drony, elektronický boj a průmyslová výdrž.

V březnu 2025 posunul debatu ještě dál. Ve vystoupení v Chatham House připomněl Putinův mnichovský projev z roku 2007, větu „nikdo se necítí v bezpečí, nikdo se nemůže schovat za mezinárodní právo jako za kamennou zeď“, a označil ji za varování, které Západ podcenil. Mluvil o „nové Jaltě“, o tom, že starý světový řád je zničen a nový se bude formovat podle výsledku války na Ukrajině. A opakovaně zdůrazňoval, že Ukrajina nesmí být „rozměnnou mincí“ při jednáních mezi velmocemi.

Kdo sleduje jeho autorskou stránku na Ukrajinské pravdě, vidí souvislou linii, ne nahodilé výroky. Technologická válka vyčerpání, nové bezpečnostní aliance, rozpad starého řádu, politický cíl války: každý text přidává další vrstvu téhož argumentu.

Proč to Kyjev nechce slyšet, a proč by měla Česká republika

Oficiální ukrajinská komunikace dlouho stála na principu „vítězství za každou cenu“ a odmítání jakýchkoli územních ústupků. Zalužnyj se od tohoto ideálu formálně neodklání, i v březnu 2025 psal, že Ukrajina má trvat na územní celistvosti. Rozdíl je v akcentu. Tam, kde Kyjev mluví o vítězství, Zalužnyj veřejně počítá i s variantou fixace linie střetu a dlouhého zastavení bojů. A pojmenovává, za jakých podmínek je to přijatelné a za jakých smrtelné.

Pro Českou republiku to není akademická debata. Ministerstvo zahraničních věcí v září 2025 schválilo program pomoci Ukrajině na roky 2026–2030 s roční alokací jedné miliardy korun a výslovně uvedlo, že podpora Ukrajiny posiluje i vlastní bezpečnost Česka. Zalužnyj sám píše, že nezávislá Ukrajina fakticky brání východní hranici Evropy. Mír, který by ji nechal slabou a bez garancí, by ruský tlak nepohřbil. Posunul by ho o stovky kilometrů blíž ke středu kontinentu.

Kalkul, ne kapitulace

Zalužného argument stojí na brutálně prostém výpočtu: co je horší, ztráta části území s garancemi přežití, nebo ztráta samotného státu bez nich? Není to výzva ke kapitulaci. Je to požadavek, aby Ukrajina i její spojenci přestali debatu o konci války vést v rovině emocí a přesunuli ji tam, kde se rozhoduje o přežití, do roviny bezpečnostních garancí, průmyslové kapacity a politického realismu. Že to zní tvrdě? Brestský mír taky nezněl hezky. Ale stát, který ho podepsal, přežil.