Tisíc Čechoslováků zmizelo do gulagů rovnou po osvobození. Sovětský „spojenec“ si je odvezl v noci

Válka v Evropě skončila, ulice Prahy ještě voněly střelným prachem a květinami pro osvoboditele. Jenže paralelně s oslavami se ve městě rozjela operace, o které se většina Čechoslováků dozvěděla až o desítky let později, pokud vůbec. Sovětská vojenská kontrarozvědka SMĚRŠ, jejíž název je zkratkou ruského „Směrť špionam“ (Smrt špionům), začala systematicky zatýkat předem vytipované osoby. Šlo o lidi, které Moskva považovala za nepřátele: představitele meziválečné ruské a ukrajinské emigrace, podkarpatoruské politiky, bývalé důstojníky bílých armád i československé občany, kteří se kdykoli v minulosti „provinili“ proti sovětskému režimu. Formálně spojenecká armáda si na spojeneckém území brala, koho chtěla.

Květnová vlna v Praze: 104 potvrzených jmen

Hlavní pražská vlna zatýkání začala 11. května 1945, pouhé dva dny po příjezdu sovětských vojsk. Podle Ústavu pro studium totalitních režimů je dnes pro Prahu a její okolí potvrzeno 104 jmen obětí. Agenti SMĚRŠ přicházeli přímo do bytů, zadržené odváželi do provizorních věznic zřízených na území hlavního města a odtud organizovali rychlé transporty na sovětské území. Rodiny se o osudu svých blízkých nedozvěděly nic, žádné zatykače, žádná soudní rozhodnutí, žádné vysvětlení. Jen prázdná postel a ticho.

Mezi prvními padl do rukou SMĚRŠ československý armádní generál Sergej Vojcechovský, bývalý legionář a hrdina protibolševického odboje. Zatčen byl 12. května 1945. O osm dní později, 20. května, si agenti přišli pro právníka Nikolaje Bystrova, československého občana ruského původu. Krátce po osvobození Prahy odvlekli i Augustina Vološina, někdejšího prezidenta Karpatské Ukrajiny. Zásahy přitom nekončily s květnem; 8. července 1945 byl v Praze zatčen ukrajinský diplomat Maksym Slavinskyj, který zemřel ještě během vyšetřování v Kyjevě.

Od stovek k tisícům: záleží, kde počítáte

Zmíněný „tisíc“ není nadsázka, ale závisí na tom, jaký územní a časový rámec vezmeme. Pro území dnešní České republiky badatelé z projektu Čechoslováci v gulagu uvádějí přibližně 300 odvlečených osob. Z nich se po propuštění vrátilo jen kolem sedmdesáti. Starší publicistika, kterou citovala i Česká televize, pracovala s odhadem „něco přes tisíc“ poválečně zmizelých Čechů a Slováků.

Skutečně dramatická čísla se ale objeví, jakmile zahrneme celý poválečný československý prostor. Na Slovensku je dnes zdokumentováno přes 7 000 odvlečených osob, jak uvádí Ústav pamäti národa. Připočteme-li oběti z Podkarpatské Rusi, kde SMĚRŠ a NKVD cíleně likvidovaly místní politické elity, aby usnadnily sovětský zábor území, jde o rozsah, který dalece přesahuje jakýkoli „exces“ jednotlivých velitelů. Československo přitom nebylo izolovaným případem; komparativní výzkum dokládá obdobné odvlečení obyvatel z Maďarska i Polska v letech 1944–1945.

Ozerlag u Tajšetu: konečná stanice

Kam odvlečení zmizeli? Cesta vedla přes vyšetřovací věznice v Moskvě nebo Kyjevě do pracovních táborů gulagu roztroušených po celém Sovětském svazu. Jedním z konkrétních cílů byl Ozerlag, tábor u města Tajšet v Irkutské oblasti na Sibiři, zhruba 5 000 kilometrů od Prahy.

Příběh Nikolaje Bystrova ukazuje, jak tenká byla hranice mezi životem a smrtí. Po zatčení v květnu 1945 byl převezen do Moskvy, odsouzen a deportován právě do Ozerlagu. Paradoxně mu život zachránila těžká žloutenka, která ho vyřadila z nejtěžších prací, jež jiné vězně zabily. Do Prahy se vrátil až v srpnu 1955, po deseti letech. Generál Vojcechovský takové štěstí neměl. Zemřel v sovětském vězení.

Osvobození bez suverenity

Klíčová otázka zní: jak je možné, že si cizí armáda odvážela občany státu, který právě osvobodila? Odpověď leží v geopolitické realitě léta 1945. Memorandum amerického ministerstva zahraničí z 23. června 1945 výslovně konstatovalo, že Československo je stále obsazeno spojeneckými armádami a jeho plná nezávislost nebyla obnovena. Formálně existovala prozatímní vláda pod prezidentem Benešem, fakticky ale stát nedokázal své občany před sovětskými bezpečnostními složkami ochránit.

Kontrast s americkou zónou je přitom výmluvný. Americká civilně-správní směrnice z dubna 1945 počítala s tím, že loajální československé úřady mají co nejdříve převzít civilní správu. V západních Čechách Američané podle Vojenského historického ústavu respektovali předmnichovské hranice a tlumili excesy. V sovětské zóně se Rudá armáda starala především o vlastní zájmy a vedle toho tam operovaly bezpečnostní složky s vlastní agendou.

Československý stát svou bezmoc nakonec přiznal. V roce 2002 přijal zákon č. 172/2002 Sb., který zavedl odškodnění pro osoby odvlečené do SSSR. Přiznáno bylo v 57 prokázaných případech. Ze strany Ruska žádné systematické zadostiučinění doloženo není.

Řada osudů přitom zůstává neobjasněna dodnes. Nově zpřístupněné ukrajinské archivy postupně odhalují další jména, ale kompletní seznam obětí neexistuje, a možná nikdy existovat nebude. Květiny pro osvoboditele dávno zvadly. Prázdné postele po odvlečených zůstaly.